Je důležitější zprostředkovat atmosféru než kopírovat zažité tvary

Chilského architekta Smiljana Radiće přivedl do Boskovic městský architekt Zdeněk Fránek, aby navrhl novou podobu proluky U Koupadel. Radić se ve světě proslavil zejména svým návrhem pavilónu pro londýnskou Serpentine Gallery, vinařstvím v chilském San Vicente, divadlem v Concepción nebo nám blízkou autobusovou zastávkou v rakouském Krumbachu. Je známý především svým citem pro materiály, otevřeným přístupem k formě a citlivostí k prostředí, ve kterém jeho stavby vznikají.

foto: Tomáš Trumpeš

Byl jste se dnes podívat na místo, pro které byste měl navrhovat. Jaké jsou vaše dojmy?

Z pohledu mé kultury je hodně hotové, usazené. Hned vidíte, kde jsou vaše hranice zadání. U nás ty hranice většinou vidět nejsou, nevíte, co se s místem stane za deset let, protože krajina i město se hodně mění. A pak je tu hodně cítit čas – a to je moc dobře, protože máte kolem sebe hranice a nápady, ze kterých můžete vycházet, které v začátcích projektu pomáhají v rozhodování. Jiný architekt by možná chtěl víc volnosti, ale já to mám opačně: na pevném zadání, na jasných pravidlech se dá postavit pořádný projekt.

Jakýsi básník myslím jednou prohlásil, že psát volným veršem je pro něj jako hrát tenis bez sítě. Tohle je možná podobné?

Ano, to by mohlo být. Volnější projekty mají zase jiné výhody, jiné možnosti. Občas za mnou někdo přijde a chce po mě nápad, ale já nedělám ve vzduchoprázdnu, dělám s fyzickými věcmi. Takže když potom kolem sebe máte hodně skutečných, fyzických věcí, je to lepší, protože můžete brát nápady z nich, nejste na to sami. A to je dobrý pocit.

Takže pro vás není na závadu mít hodně konkrétní zadání?

Vůbec ne.

Než jste sem dorazil, měl jste aspoň nějakou představu, co byste chtěl udělat, nebo jste tady začal úplně od nuly?

Úplně od nuly nezačínáte prakticky nikdy, architekt ve dvaapadesáti nikdy není znova na začátku. Máte desítky, možná stovky projektů, které byste chtěl udělat, máte skici, myšlenky. A teď jde o to, jak by se mohly uplatnit tady, jak by mohly správně odpovědět na otázky, které klade tohle místo. Mnohem důležitější než náčrtky nebo plány, kterém dostanu předem, je pro mě nálada místa.

Takže kontext místa a jeho okolí jsou pro vás zásadní?

Jistě. A historie! Dostal jsem krásnou knihu s historickými fotografiemi – je skvělé, že ji máte, protože občas hodně pomáhá ukázat lidem novou budovu ve starším, historickém kontextu. Časy se dají míchat. Nejde jen o to, co je tam dnes; jde o to, co tam bylo dřív a co by tam mohlo být v budoucnosti. Nejde jen o okolí místa, ale o jeho historii. A náladu – tohle je úžasně klidné místo. Pro nás až neuvěřitelně, jsme zvyklí na ploty, máme problémy s bezpečností a podobně, to u vás úplně chybí.

Jak může moderní architektura vycházet s původní, starou zástavbou? Občas nové domy napodobují ty staré, ale to není cesta dopředu. Takže bychom zřejmě měli stavět autentickou novou architekturu, která bude s tou starou v dialogu. Jak?

Tohle je potřeba řešit případ od případu. Občas je žádoucí kontrast, jindy zase ne. Když jsem pracoval na pavilónu Serpentine Gallery, chtěl jsem záměrně kontrast, šlo o dočasnou veřejnou budovu, experiment. Jednoznačné pravidlo na to nemám.

Tady u vás jde podle mě hodně o materiály – ani ne tak o tvar, spíš o ten dojem klidu. Vím, jak bych ten dojem klidu mohl převést na tvar. Tohle je moje velké téma: pokud se mi podaří vysvětlit, že ten tvar je správný, protože dobře vystihuje klidnou atmosféru toho místa, tak je ten projekt dobrý. Tvar může být libovolný, na tvaru tolik nesejde. Obvykle se v architektuře na tvaru hodně bazíruje: je to ploché, je to krabice, a tak dále, ale podle mě jde architektura číst i jinak. Pro mě je důležitější zprostředkovat atmosféru než kopírovat zažité tvary, které každý pozná.

Vychází vám to v praxi? „Čtou“ lidé ten výsledek správně, chápou, proč zrovna tenhle tvar je ten správný?

Docela ano. V rakouském Krumbachu jsem například udělal autobusovou zastávku, jejíž tvar kopíruje interiér běžného místního domu, včetně velikosti, a umístil jsem ji volně do krajiny mezi pasoucí se krávy. A lidé chápou, že jde o interiér přemístěný ven, je to něco důvěrně známého a zároveň cizího, ale ne agresivního. Čtou tu hru dobře. A zastávku milují, každý den ji uklízí, občas do ní zajdou na čaj, není to pro ně jen obyčejná autobusová zastávka. Takže tohle jsou hry, které si můžete dovolit.

U nás v České republice se hodně lidí moderní architektury bojí, protože jim moderní stavby připadají cizí. Jak byste jim ten strach vymluvil?

Ony ty budovy občas skutečně cizí jsou, a to je samozřejmě problém. Druhá věc je, že někdo nemusí rozumět jazyku moderní architektury. Ale pokud jde o mě, nemám potřebu vysvětlovat lidem, co je dobré, a co ne. Upřímně se snažím o nejlepší možné řešení zadaného místa. Pokud je to nejlepší, s čím přijdu já, dobré i pro ně, je to ideální. Pokud ne, nechci někoho přemlouvat. A nemůžu v sobě cenzurovat něco, co vychází z desítek let zkušeností. Obě strany musí být upřímné, to je všechno.

Nebudu nikoho přesvědčovat, že něco, co považuje za cizí, je normální. Nezajímá mě, co je normální. Možná bych měl tendenci vysvětlovat, že i když jde o tvar, na který někdo není zvyklý, tak je to tvar, který dobře vystihuje atmosféru místa, je provedený v důvěrně známých materiálech a třeba vyzařuje náladu, která tu kdysi byla a mohla by tu být zas.

Nejlepší je být upřímný a nedělat ze sebe hvězdu: „Já jsem tady architekt, tohle mě nezajímá.“ Snažím se o to nejlepší možné řešení – ne abych někoho přesvědčil, ale abych tomu místu udělal zadost. Kdyby ten projekt působil agresivně, nikdy bych s ním nepřišel. Takhle já to nedělám.

foto: Tomáš Trumpeš

Jste slavný architekt, mohl byste pracovat pro kohokoliv a na čemkoliv. V čem je pro vás zajímavá takhle malá zakázka?

Moje kancelář je dohromady pět lidí. Jsme opravdu malí. A tenhle styl práce mi umožňuje klientovi zaručit, že dostává opravdu stavbu, kterou jsem navrhl a vyprojektoval já, ne někdo jiný. Když se kolem vás točí čtyřicet projektů, kupujete si jako klient jméno, možná styl, ale nekupujete si budovu navrženou konkrétním člověkem. Neříkám, že je to špatně, prostě jsou to dva různé přístupy k architektuře. A můj přístup je pracovat v pěti šesti lidech na dvou třech projektech, abych byl na projektu neustále. Takže malé projekty jsou pro nás běžné, u velkých bychom se už příliš vzdávali kontroly.

Četl jsem, že u projektů rád zůstáváte i během stavby.

Ano, určitě. Zrovna děláme na zakázce v historickém středu Londýna a bývám tam z Chile tak jednou měsíčně. Jsme zhruba v půlce práce, v listopadu bychom chtěli dokončovat. A já jsem rád, že tam můžu být – ne abych říkal, co je dobře, a co ne, ale abych se něco naučil. Protože v Chile se staví jinak. Kdybych mohl stejný projekt postavit v Chile, postavím ho tam a ušetřím si spoustu cestování letadlem, ale když ten projekt dělám tady, nutí mě do nových věcí, posouvá mě. Vy jste kdekoliv za hodinu, ale mně to z Chile trvá 14 hodin. Občas klidně i na otočku, do Londýna a zpátky, kvůli jednomu setkání. Dovedete si představit tu uhlíkovou stopu…! Ale tohle je vztah s klientem, občas virtuální setkání nestačí.

Takže se skutečně můžeme těšit na to, že vás uvidíme častěji, pokud se projekt bude realizovat?

Doufám! Cestuju rád, pokud toho není moc. Je to pro mě skvělá příležitost, šlo by vlastně o mou teprve druhou dlouhodobou stavbu v Evropě.

Co vás přimělo přijmout tuhle konkrétní nabídku? Místo, vztah s panem Fránkem, něco jiného?

Já nad tím vlastně moc nepřemýšlím. Prostě jsem se sám sebe zeptal, jestli tu zakázku chci vzít. A chtěl jsem.

Máte představu o tom, co se může dít, když se menší město typu Boskovic rozhodne postavit moderní budovu?

Moc ne. Pro mě je zásadní hlavně nic nepoškodit. Nebýt agresivní, vstoupit do toho místa klidně. Ale neumím říct, jestli to bude dobré, nebo ne – jak jsem říkal, lidem do hlavy nevidím.

Co třeba vaše domy v Chile, byly na počátku nějakých důležitých změn?

Opravdu důležitá byla budova divadla. Když jsme se hlásili do soutěže, vůbec nás nenapadlo, že bychom mohli vyhrát. Chtěli jsme svou účastí v soutěži veřejně říct, že když se staví za veřejné peníze, měl by v tom být aspoň malý podíl experimentu. Je to veřejná investice, ne soukromá. A říkal jsem si tehdy, že bychom měli být schopni tu věc trochu posunout, dobrat se pro komunitu, pro veřejnost něčeho lepšího. A kde jinde posouvat než v soutěži, kde o výsledku nerozhodujete sám, ale rozhoduje o něm porota. Tohle byla mezinárodní soutěž, asi 45 účastníků, a porota rozhodla, že má smysl do toho rizika jít. Ta budova dnes hraje v Chile důležitou roli, protože o kousek posunula měřítka pro divadelní budovy. Někteří jsou z ní nadšeni, jiní se diví, co tohle vlastně má být. Ale myslí tím jen tvar, nikoliv dům jako celek. Důležité pro komunitu bylo, když projekt vyhrál nějaké ceny – když lidem řeknete, že dům vyhrál cenu, hned se jim zdá o něco hezčí.

Na mě to taky takhle funguje! Když se mi dům nelíbí a zjistím, že získal nějaká ocenění nebo byl vybrán v soutěži porotou, jsem ochotnější ho akceptovat, hledat jeho kvality.

Snažit se ho pochopit, jasně.

Kdybyste se měl představit, jako architekt, máte nějaké myšlenky nebo témata, která prostupují celou vaší prací, která jsou vidět ve většině vašich budov?

Vždycky mě zajímal vztah materiálu a atmosféry. Když vybírám materiál, není to proto, abych něco zakryl, ale abych vyvolal nějaký dojem, pocit. V Chile se staví jednoduše, konstrukce má často jen jednu vrstvu, takže výběr materiálu má přímý dopad na atmosféru. Tady v Evropě ale můžete postavit cihlový dům a nakonec ho obložit kamenem. Stěna je navrstvená jako cibule a dům vnímáte podle poslední vrstvy – když je to měď, dostanete měděný dům, když je to cihla, dostanete cihlový dům. Když v Chile vyberete kámen, dostanete skutečně kamenný dům, kde kámen hraje strukturní roli.

Tenhle vztah mezi materiálem a atmosférou, který se dá navodit například kamenem nebo cihlou, je vždycky velice jasný a lidé o něm vědí. Není to jen hra – nemůžete něco vydávat za měděný dům, když je to ve skutečnosti ocel s tenkou vrstvou mědi. Jde o představivost, která je velice blízko té technické, strukturní části domu, plánům. Je to něco, co je potřeba držet u sebe, nikoliv oddělovat.

Myslet v těch evropských vrstvách je těžké, ale daří se mi to. Zajímavá pro mě byla například soutěž pro Beyeler Foundation ve Švýcarsku – kde jsou zvyklí postavit jeden dům zevnitř a druhý zvenčí, protože mezi oběma mají ty vrstvy. Máte jeden tvar zevnitř a úplně jiný tvar zvenčí. Tenhle zážitek v Chile vůbec neexistuje, díky teplejšímu podnebí. V Evropě je architektura složitější.

Vždycky jsem záviděl zemím jako Španělsko, kde můžete postavit krásný jednoduchý dům z kamene a zasklení napojit přímo na ten kámen. To by u nás severněji vůbec neprošlo.

Ale šlo by to! Je potřeba si s tím technicky vyhrát. Ve Švýcarsku to například uměl Le Corbusier. Jednoduché dveře, přímé zasklení. To byly v architektuře časy, dnes by to bylo složitější. Ale dá se s tím hrát.


Provoz novin vyžaduje hodně práce a peněz. Ohlasy už čtvrtým rokem dotujeme z vlastní kapsy, protože v nich vidíme smysl a možnost zlepšit život v našem regionu. Našli jsme dostatek čtenářů, kteří mají o naše texty zájem, ale zatím jen málo těch, kteří by nám přispěli finančně. Navzdory tomu ale nechceme naše texty uzamykat jen pro platící, záleží nám na tom, aby se dostaly k co největšímu počtu čtenářů. Jestli nás rádi čtete, zvažte prosím pořízení předplatného. Můžete si nás předplatit na webu i na papíře; bez dostatečného počtu platících čtenářů zanikneme.

další rozhovory