„Pro první republiku byla nesmírně důležitá občanská angažovanost.“

Rozhovor s Petrem Vítámvásem, historikem Muzea regionu Boskovicka. Jako hlavní kurátor připravil výstavu ke 100. výročí vzniku Československa a letos byl rovněž hlavním autorem knihy Boskovice v pohledech do minulosti. Povídali jsme si o výročí a o výstavě, která potrvá v muzeu do 25. listopadu, ale i o dalších aspektech jeho práce historika.

foto: Tomáš Znamenáček

Letos slavíme 100 let od založení Československé republiky. Co pro tebe jako historika toto výročí znamená? Změnilo se území, změnilo se obyvatelstvo – co to vlastně slavíme?

Pro konferenci v Blansku, která byla zaměřena šířeji než jen na toto stoleté výročí, ale na průběh sta let v tomto regionu, jsem si připravil příspěvek, který analyzoval oficiální svátky. Už dřív mě v kronikách zaujalo, jak se měnila témata a jména, tak jsem se tomu teď věnoval trošku soustředěněji. Vyšel mi z toho obrázek určitě zajímavý.

K tomu Říjnu 1918 ti vyšlo co?

Jestli to mám říct rovnou, tak rozhodně ne žádná kontinuita. Po vzniku státu se stal přirozeně prvním státním svátkem 28. říjen. Ten se přičlenil k těm, které se převzaly z předchozího období, což byly převážně náboženské svátky. Samozřejmě za protektorátu byl tento svátek zrušen a po válce obnoven. Po únorovém převratu ne hned, ale v roce 1951 byl schválený zákon o státním svátku. Už to je zajímavé – od roku 1951 až do roku 1988 existoval jeden jediný státní svátek.

A to?

To byl 9. květen – osvobození Československa sovětskou armádou. 28. říjen byl nejdřív den volna.

Ještě v padesátých letech?

Ano. Ale ne jako vznik republiky, ale jako Den znárodnění. Založení státu z toho úplně vypadlo. V roce 1975 se 28. říjen dostal ještě na nižší laťku – byl to památný den, ale normálně pracovní. Až v roce 1988, to už v Sovětském svazu běžela perestrojka a glasnosť, byl u nás novelizován zákon, který k 9. květnu přidal 28. říjen jako Den vzniku samostatného Československa. Takže několik desetiletí tento svátek úplně vypadl, nepochybně zcela záměrně.

A když se vrátím k původní otázce – co to tedy dnes pro tebe znamená, když tento svátek slavíme? V čem vidíš hlavní smysl tohoto svátku?

Je to přihlášení se k určitým hodnotám a určité tradici, které pro nás první československý stát reprezentuje. K Masarykovi, jako zakladateli státu a k jeho idejím. To nepochybně. Myslím si, že je dobře, že se k tomu hlásíme, ale je potřeba si také uvědomit, že žijeme už v úplně jiném státě. Pokud se mám vrátit k těm výročím, tak náš stát má výroční den 1. ledna.

Kdy se rozdělilo Československo.

A svátek asi nikdo neslaví, většina národa vyspává kocovinu.

Stát byl přijat s jásotem

Když jsi připravoval výstavu Vzhůru, máme svůj vlastní stát, překvapilo tě něco nebo proměnilo tvůj pohled na rok 1918?

Výstavu jsme připravovali ještě s dalšími kolegy historiky – externisty, které jsem ke spolupráci přizval, Jakubem Pernesem z Muzea Brněnska a Martinem Rájou ze Slavkova; jedno téma zpracoval také náš ředitel Roman Malach. Tématicky jsme si to vymezili jako zaměření na region v kontextu Československa na několika tématech, a to pro celé období první republiky. A jestli mě něco překvapilo? Člověk si víc uvědomil některé věci, které přijímal jako samozřejmé a zjistí, že měly daleko větší důležitost.

Například?

Pro první republiku a pro přípravné období předtím byla nesmírně důležitá občanská angažovanost, konkrétně činnost ve spolcích. Tato činnost byla masová. I Masaryk prohlásil: „Bez Sokola neměli bychom legie, bez legií nebylo by Československa.“ Vyjádřil to takovouto zkratkou, Sokol byl nejmasovější organizace, ale jak na výstavě také zmiňujeme, už po polovině 19. století byla možnost spolčování. I tady v regionu vznikla celá řada čtenářských a čtenářsko-pěveckých spolků, které pak rozvíjely svou činnost dál. A pak byl založený třeba ten Sokol.

Jak velký vliv měl vznik nového státu na běžný život moravského městečka Boskovice? Změnilo se v životě společnosti něco výrazně?

To se asi dá těžko takto jednoduše vyjádřit. Určitě atmosféra. Je třeba si uvědomit, že stát vznikl za situace, kdy končila válka. Hospodářství bylo těžce zdecimované, zásobování těžce vázlo, nálada ve společnosti byla hluboko pod bodem mrazu. Nebyli tady muži, velká většina byla na frontě, vraceli se často jako mrzáci.

První období republiky tedy nebylo jednoduché.

Vůbec ne. Když do této atmosféry přišla zpráva, že byl vyhlášen samostatný československý stát, naprostá většina obyvatel v regionu to přijala s jásotem.

Název výstavy je takový nadšenecký – takže to odpovídá atmosféře?

To je přesně citát ze vzpomínky Aloise Náhlíka na průběh 28. října, přesněji 29. října tady v Boskovicích. Vzpomínku zachytil při desetiletém výročí. Sice s desetiletým zpožděním, ale sám si do úst vložil toto zvolání a my jsme je takto použili pro název výstavy. Nepochybně to takto bylo vnímáno velkou většinou obyvatel. Jiná situace byla v pohraničí s převahou německého obyvatelstva a úplně jinak to probíhalo na Slovensku.

Provázelo vznik státu to, co si obvykle spojujeme s politickým převratem? Tedy změna institucí, výměna na důležitých personálních postech a podobně?

K tomu došlo jen u ústředních orgánů na místodržitelství v Praze a v Brně.

Ale tady se nevyměňovali třeba ředitelé škol či různých institucí?

Po této stránce byla zachována naprostá kontinuita. Tehdejší starosta Boskovic Josef Kirchmann se stal zároveň předsedou okresního Národního výboru a do jeho rukou skládali slib věrnosti novému státu všichni úředníci a státní zaměstnanci v regionu.

Návštěva TGM v Boskovicích na obrazu Pavla BačovskéhoNávštěva TGM v Boskovicích na obrazu Pavla Bačovského   foto: Muzeum regionu Boskovicka

Masaryka vítaly davy

Na vernisáži jste promítali film z návštěvy prezidenta Masaryka v Boskovicích. Této návštěvě ale předcházelo ještě kratší zastavení prezidenta ve Skalici nad Svitavou?

Bylo to v září 1921, prezident přijel na první návštěvu Moravy. Zastávka ve Skalici bylo jeho první vystoupení na území Moravy v roli prezidenta. Toto je v kronikách zdůrazňováno. Ta zastávka byla možná delší než v červnu 1929, kdy přijel do Boskovic. Proběhlo daleko více projevů a jsou i daleko zajímavější.

Do Boskovic přijel prezident při jaké příležitosti?

Vykonával celou řadu cest po Československu, tohle byla jedna z nich, řekněme na střední Moravu. Navštívil Boskovice, ale slavobrány mu připravovali i v obcích, kudy jenom projížděl. Vítaly ho davy.

Na filmovém záznamu je vidět, že v Boskovicích to bylo docela velkolepé.

Byla tam spousta lidí, davy. Seděli na střechách. Nevím, jestli existuje někde v kronikách údaj o počtu, ale lidí bylo opravdu hodně. Pak prezident pokračoval dál do Jevíčka a do Prostějova.

Jaký byl program na náměstí?

Přednesly se projevy, byl přivítán okresním hejtmanem a starostou, pak ho pozdravili představitelé dalších místních organizací a samosprávy, malíř František Řehořek mu předal dva obrazy jako dar. Masaryk přednesl krátký projev, který se týkal věci, která tehdy byla akutní a byla vnímána jako důležitá – a to stavby vodovodu. Předcházela tomu totiž velká tyfová epidemie zde v regionu, takže to bylo vnímáno jako naléhavý problém.

Kdo prezidenta doprovázel?

Tehdejší předseda vlády František Udržal, ministr vnitra Černý, dcera Alice a asistentka a sekretářka slečna Udržalová. Takže to byla hodně významná delegace.

Památkou na návštěvu prezidenta Masaryka je také velký obraz Pavla Bačovského, který máte v muzeu. Malíř tam byl a obraz namaloval bezprostředně po události, nebo na základě čeho ho vytvořil?

Obraz vznikl s několikaletým odstupem, datovaný je do roku 1932. Domnívám se, že vznikl na základě některé z fotografií, z návštěvy jich existuje celá řada. Možná si některou vzal jako předlohu; jestli se návštěvy účastnil, netuším.

Obraz jste na výstavu museli zrestaurovat – v jakém byl stavu a jak náročné to bylo?

Nejvíc poškozený byl rám, byl z velké části otlučený. Ale i obraz byl poškrábaný a na jednom místě dokonce protržený. Kolegyně Jana Bayerová ho velmi pečlivě opravila.

Kde obraz přečkal období totality?

Předpokládám, že v muzejním depozitáři. Asi se jen nevystavoval.

Boskovické náměstí v roce 1899Boskovické náměstí v roce 1899   foto: Muzeum regionu Boskovicka

Chybí historická monografie

K letošnímu výročí jste připravili ještě knihu Boskovice v pohledech do minulosti, vyšla už na jaře. Jak jste ji pojali?

S iniciativou vydat knihu starých fotografií města přišel fotograf Jaroslav Bárta, který sem přijíždí pravidelně na festival, byl profesorem fotografie na FAMU, má vlastní grafické studio a vydavatelství a podobnou knihu vydal pro Lomnici nad Popelkou, kde žije. Několik let trvalo, než se město rozhodlo knihu vydat; v silách muzea nebylo vydat ji vlastními prostředky. Chtěli jsme prezentovat hlavně fotografie Boskovic ze sbírky muzea.

Jaký byl klíč k výběru?

Inspirovali jsme se právě knihou Jaroslava Bárty, takže jsme to uspořádali podobně podle různých témat, která jsme přizpůsobili situaci v Boskovicích. Pro každou kapitolu jsme vybrali řadu fotografií, naskenovali je a dali dohromady autorský kolektiv, který sepsal stručný vhled do jednotlivých témat. Časově je kniha ohraničena polovinou devatenáctého století a rokem 1960. Jde tedy o období, kdy byly Boskovice okresním městem.

Jak moc musíš při přípravě takových textů aktualizovat témata? Jak moc se historie „mění“, na základě nových poznatků?

Je to obtížná otázka. Při zpracovávání jakéhokoli tématu narážím na to, že málo co je zpracováno tak důkladně, abych nemusel jít do pramenů. A to i při takovýchto textech, které mají spíše popularizační a obecně shrnující ráz. Nestačí jen vyjít z dosavadní literatury. Ta je – co se týče Boskovic – nesourodá. Chybí zde historická monografie o městě, doufejme, že by se v budoucnu mohla zpracovat. Na to, že zde chybí, narážím při své práci neustále.

Ty jsi publikoval třeba docela převratný pohled na historii židovského osídlení Boskovic. Kolik takových témat ještě je, kde se tradují třeba i omyly, které se tradují stále dál?

To je práce historika odvždycky. Náš pohled na minulost se bude neustále zpřesňovat. Konkrétně k tomu židovskému osídlení – tam je problém v tom, že po desetiletí přetrvával názor, který vycházel v podstatě z jednoho pramene. Nebo z více pramenů, které měly nadregionální charakter. Když jde člověk do místních pramenů, je to daleko náročnější, musí projít mnohem víc textů, ale může dospět právě k takovému převratnému objevu.

Ale abych byl spravedlivý – musím zmínit Jaroslava Bránského, který tuto otázku nadnesl už ve své studii Židé v Boskovicích, kde se mu výpověď právního pramene, ze které vycházel názor, že židé žili v Boskovicích od středověku, nezdála přesvědčivá. Sám to ale dál neřešil.

A jsou takové další věci, u kterých si říkáš, že je musíš revidovat?

Nevím, kolik se může najít takovýchto převratných zjištění, může to být jen důkladnější zpřesňování. Témat, která pro Boskovice nejsou zpracovány, je pořád celá řada. Je to práce nejen pro jednoho, ale pro několik historiků.

To se teď děje při přípravě nových dílů Vlastivědy, které mají být zaměřeny na historii?

Vlastivěda je zaměřená regionálně. Boskovice tam samozřejmě hrají důležitou roli, ale ten pohled je daleko širší. A to zase omezuje důkladnost pohledu na Boskovice.

A ta monografie? Je reálné, že vznikne v dohledné době?

Věřím tomu, že se podaří domluvit na spolupráci a že by to mohlo být. Nechci říkat nějaká data.

Ale že by se na tom už brzy mohlo začít pracovat?

Doufám.

Jak by to bylo náročné? Kolik lidí by na tom mělo pracovat?

Záleží, jakou představu by město mělo o rozsahu. To bude limitující. Ale počítám s autorským kolektivem deseti, patnácti lidí. Záleží, jak se rozvrhnou jednotlivá témata a do jakých podrobností se půjde.

Tím by vznikla vědecká kniha s odkazy na původní zdroje, která by mohla sloužit jako dobrý a věrohodný základ právě třeba pro spíše popularizační texty?

Určitě by to byla monografie s poznámkovým aparátem a s odkazy na literaturu a prameny. Vždycky tam samozřejmě bude dost prostoru pro to, zpracovat jednotlivá témata ještě důkladněji. Je celá řada důležitých momentů historie, kde stojí za to jít víc do hloubky. Ale mělo by to podat celkový obraz o historii města i s odkazy na možné další rozšíření na základě literatury a pramenů.

Máš ty nějaká témata, u kterých si říkáš, že by to mohla být příležitost pustit se do nich podrobněji? Co tě láká?

Já to mám tak, že když se do nějakého tématu zahloubám, tak mi vždycky přijde zajímavé. Hlavně bych chtěl, aby se důkladně začalo zpracovávat 20. století. To pokládám za důležité. Už vznikají nějaké diplomky, možná disertace, studie.

A to zajímá i tebe osobně? Na vernisáži jsi říkal, že jsi spíš na středověk.

Středověku jsem se nejvíc věnoval na studiích, zpracovával jsem na něj diplomovou práci a je to téma, kterému bych se chtěl věnovat nejvíc. Doufám, že budu mít čas na nějakou soustředěnější práci a budu se moci věnovat šlechtickým rodům tady v regionu, především tedy v období středověku.

Ale to 20. století mě také zajímá. Publikoval jsem ve sborníku blanenského muzea studie, které se týkaly Listopadu 89 a svobodných voleb 1990 v regionu. Zájem vychází i z toho, že se k nám do muzea dostalo v minulosti hodně materiálu, který se týká tohoto období. Především proto jsem se toho ujal. A také proto, že to téma mě zajímá, je to důležitý historický moment, který jsem sám prožil. I to mě vedlo k tomu, že jsem se tomu věnoval a bude-li možnost, témata k rozvíjení v této oblasti ještě jsou. Ale teď bych se rád na čas ponořil do středověku.

Úžasná změna

Na závěr se chci zeptat ještě na jednu věc – končí čtyřleté volební období, ve kterém se v boskovické kultuře stala jedna důležitá věc týkající se právě muzea, totiž váš přechod z města pod kraj. Jak se vám pod novým zřizovatelem daří?

Doufám, že veřejnost to vidí. Změna je prostě úžasná. K velkým výstavám, které můžeme připravovat v lepší kvalitě, máme možnost vydávat katalogy. Byli jsme v muzeu dva odborní pracovníci, teď máme čtyři.

O koho jste se rozšířili?

O etnografa a o přírodovědce.

Takže máte pod krajem větší rozpočet?

Kraj zřizuje několik muzeí, má do této problematiky vhled a ví, jak to funguje jinde a jaké jsou potřeby, aby muzea mohla fungovat dobře a sloužit veřejnosti.

Takže nejde jen o peníze, ale také o to, že tomu zřizovatel lépe rozumí?

Přesně.


Provoz novin vyžaduje hodně práce a peněz. Ohlasy už čtvrtým rokem dotujeme z vlastní kapsy, protože v nich vidíme smysl a možnost zlepšit život v našem regionu. Našli jsme dostatek čtenářů, kteří mají o naše texty zájem, ale zatím jen málo těch, kteří by nám přispěli finančně. Navzdory tomu ale nechceme naše texty uzamykat jen pro platící, záleží nám na tom, aby se dostaly k co největšímu počtu čtenářů. Jestli nás rádi čtete, zvažte prosím pořízení předplatného. Můžete si nás předplatit na webu i na papíře; bez dostatečného počtu platících čtenářů zanikneme.

další rozhovory