Ondřej Sabol: Milujte své nepřátele?

V listopadovém programu jsem objevil dva pozoruhodné filmy, zabývající se životem lidí na okraji. Oba mají schopnost přesáhnout hranice svého příběhu a otevřít zajímavým způsobem obecnější témata. Italský hraný film Dogman i český dokument Kibera: Příběh slumu řeší soužití v komunitě, ke kterému přirozeně patří konflikty.

Syrový vhled do zpustlého předměstí Říma ve filmu Dogman soustřeďuje pozornost na boj slabšího proti přesile a ptá se, jak agresivní síle čelit. Otročit jí, nebo se vzbouřit? Nebo něco mezi tím? Kibera zase hledá odpověď na to, jak upevnit ve slumu pocit sounáležitosti. Každý totiž pochází historicky z jiného kmene a v kritických situacích se právě k této identitě upíná. Z poklidných sousedských vztahů se může snadno přes noc stát nepřátelství na život a na smrt. Rozbuškou konfliktů jsou například prezidentské volby, jejichž příchod v dokumentu sledujeme.

Kibera: Příběh slumu

Celovečerní debut Martina Páva se ještě nestačil zabydlet v českých kinech a už má první ocenění. Na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě si vysloužil cenu diváků, což je v čase nasazování do kin skvělá vizitka. Proč ale chodit do kina koukat na bídu jednoho z největších slumů v Africe?

Filmové obrazy Afriky očima západních tvůrců mají už svá ustálená klišé. Roztomilí černoušci, pestrobarevné oděvy, tradiční zpěvy a tance, nedostatek vody, HIV a chudoba. Martin Páv a jeho štáb naštěstí nevytvořili jen další Cestománii. Tématem filmu není chudoba, ani exotika, ale hledání národní identity a sounáležitosti navzdory hlubokým kmenovým kořenům obyvatel slumu. Dokument by klidně mohl vzniknout na jiném místě na světě, třeba i v Evropě, zmítané vzrůstajícím nacionalismem. Kibera – slum na okraji keňského hlavního města Nairobi – je ale se svými 300 000 obyvateli a vlastními pravidly vhodnou laboratoří, v níž lze přehledně zkoumat vnitřní mechanismy a úskalí všech velkých lidských společenství, která se snaží překonat vzájemnou historicky usazenou nenávist a hledají něco, co by je spojovalo.

Z filmu se dozvídáme, že Kibera patří k největším slumům v Africe a díky svým typickým hnědým plechovým střechám si vysloužila přezdívku „čokoládové město“. Stlučené chýše se na sebe mačkají, stejně jako jejich obyvatelé. A přitom je Kibera součástí Nairobi, hlavního města Keni s vysokou životní úrovní. Tam se ale většina lidí ze slumu za celý svůj život nikdy nepodívá. Území slumu zabírají jeho obyvatelé nelegálně, vláda je tam prozatím nechává žít a jediný zájem o Kiberu projeví, když v ní vypuknou násilnosti. Jinak tu ale žádné státní úředníky, doktory, policajty ani učitele nepotkáte. Veškerou infrastrukturu a služby si museli vybudovat místní rezidenti, kteří zde i nastavují pravidla soužití. Když například některý z mladíků místo práce začne vykrádat chýše, následuje po několika napomenutích veřejná poprava přímo na ulici.

Dokument otevírají archivní záběry z roku 2007, kdy proběhly poslední prezidentské volby, jejichž výsledky vyvolaly v Kibeře vlnu nepokojů, při kterých se rabovalo a umírali lidé. Od té doby se někteří Kibeřané snaží dělat vše proto, aby se něco podobného už nikdy neopakovalo. Jedním z nich je i průvodce dokumentem, mladý fotograf, který se snaží zachytit pozitivní stránku života ve slumu. Představuje nám uměleckou skupinu, pořádající happeningy a workshopy, kterými upozorňuje, že násilí k ničemu nevede a při volbách je třeba držet emoce na uzdě. Další aktivisté založili lokální rádio, v němž pracují na podobné osvětě. Dokument postupně představuje několik postav, které mají na srdci budování pospolitosti a míru v Kibeře. Místní sluníčkáři, použijeme-li českou terminologii. Tito aktivní jedinci se věnují dětem, teenagerům a vdovám, tedy těm nejzranitelnějším. Další prezidentské volby jsou ale na spadnutí a mezi lidmi se šíří napětí. Ke dvěma nejsilnějším kandidátům se hlásí lidé z různých kmenů, což mezi nimi vyvolává konflikty. Ke svým kandidátům se upínají jako ke spasitelům a symbolům vlastního etnika a někteří naivně očekávají, že zvolení právě jejich kandidáta jim přinese lepší život.

Najdou se určitě diváci, kteří budou po zhlédnutí filmu tvrdit, že importovat demokracii do Afriky nikdy nebude fungovat, protože k ní místní nedospěli sami, ale byli do ní uměle vrženi. Napřed byli našimi otroky a najednou z nich chceme demokraty. Keňu v podstatě založili Britové a vytyčili hranice kolem území, kde do té doby žilo přes 40 různých kmenů. Najednou se všichni stali Keňany. I my se stali před sto lety Čechoslováky, ač na našem území žilo víc etnických Němců než Slováků. A dál to známe.

Zdá se mi, že nakonec nezáleží na tom, jestli byla demokracie státu naordinována zvnějšku, nebo k ní přirozeně dospěl. Západní státy, které historicky patří k zakladatelům demokracie, ji musí v dnešní době pěstovat se stejným úsilím, jako lidé v Kibeře. Ve slumu dokáže jeden člověk s minimem prostředků dosáhnout velkých cílů a jeho výsledky jsou hmatatelné. Čím je ale stát větší, tím míň se jedinec odhodlá k nějaké činnosti pro komunitu a rychle ztrácí víru, že jeho práce bude mít nějaký smysl. Takže se taky někdy upínáme na pány a několik dam z plakátů, kteří slibují, že to za nás všechno vyřeší. Proto doporučuji lekci z Kibery, kde se všechno dělá odspodu. Z prachu země.

Dogman

Italský režisér Matteo Garrone přesně před 10 lety slavil vítězství na festivalu v Cannes s Gomorou, krutým svědectvím o mafiánské organizaci, která ovládá a rozkládá celý region. Velkou cenu si z festivalu odnesl i v roce 2012 za rozdováděnou, barvami hýřící komedii Reality show, díky níž se o něm začalo mluvit jako o pokračovateli slavného Federica Felliniho.

Podobně se o Garronem píše i letos, v souvislosti s jeho novým filmem Dogman. Fyzický zjev i sociální status hlavní postavy, drobného holiče psů Marcella, skutečně připomíná některé postavy outsiderů Felliniho filmů. Divák si možná vybaví prostitutku Cabirii, toužící po novém životě a pravé lásce. Marcello je oproti ní se svou situací smířen a nezdá se, že by toužil po úniku. Upřímně se raduje při setkání s dcerkou nebo při práci ve svém salonu, kde láskyplně opečovává svěřená psiska. Podobně jako Cabiriia se ale pohybuje v šedé zóně. Aby si přivydělal na živobytí, přeprodává svým přátelům kokain. Uprostřed neutěšené krajiny římské periferie, do níž je hlavní postava zasazena, přímo září jeho úsměv a dobrácké, ač značně unavené oči. Do jeho relativně spokojeného života ale čím dál častěji a hruběji vstupuje obr Simoncino, terorizující celou komunitu. Bývalý boxer, který mluví především svými pěstmi a jemuž se nikdo z okolí nedokáže postavit, Marcella využívá, protože si je vědom své převahy. Marcello se mu pokouší svým klidným hlasem občas vzdorovat, což je podobně marné jako snažit se domluvit s rozzuřeným psem. Velké a na první pohled nebezpečné psy dokáže Marcello ukonejšit a zkrotit, ale Simoncina dokáže na chvíli zklidnit jedině kokainem.

Dogman je velice komorní a úsporný, a to jak ve vyprávění, tak i filmovém stylu. Vystačí si s několika herci i lokacemi, jejichž vyprahlost evokuje prostředí westernu. Souboj dvou soků je ale oproti tradičnímu westernu výrazně nevyrovnaný. Právě komplikovaný a proměnlivý vztah dvou protagonistů tvoří hlavní linii tohoto tlumeného filmu. Jejich vztah nejvíce připomíná školní šikanu. Marcello se Simem musí vycházet, protože z něj má strach. Nevyužije útoku Simových nepřátel, aby se ho zbavil, ale opakovaně mu dokazuje svou loajálnost. To ale nejde do nekonečna. Když se oběť dlouhodobě cítí utlačována, jednou možná sebere všechny síly a pokusí se o vzpouru a znovuzískání vlastní důstojnosti.

Jak ale porazit agresora? Zdá se, že jedině jeho vlastními zbraněmi. V tom je Garroneho hořká výpověď intenzivní. Když se člověk staví zlu, musí se jím sám stát. Dá se pak ale ještě mluvit o vítězství? Nebo je lepší donekonečna nastavovat svou druhou tvář na další a další rány? Dogman představuje univerzální tragédii, která se ve světě neustále opakuje. Nevypadá to, že by Garrone nabízel řešení těchto zacyklených situací, kdy se člověk dostává do střetu s destruktivní silou, proti které nemá šanci, ať už si za ni dosadíme cokoliv. V pohádce by nad drakem princ jednoznačně zvítězil, ale Dogman není pohádka. Otázka zůstává nezodpovězena a musíme si ji vyřešit každý po svém. Alegorický a přitom zároveň realistický příběh vděčí za svou intenzitu a autentičnost velkým dílem herci Marcellu Fonte, který ztvárnil hlavní roli, což neušlo ani porotě na letošním festivale v Cannes.

Garroneho film zobrazuje zlo ve dvou podobách. Jednak jako hrubou a přímočarou sílu, která se vždy přižene jako tornádo. Ale taky jako sílu, která se někdy plíživě stává součástí nás samých, i když chceme dělat vždy jen to nejlepší pro nás i naše blízké. Marcello dělá vždy to nejlepší, co mu situace, do níž je vržen, nabízí. Jeho cíle jsou čisté, upřímné, možná až naivní. Proto opakovaně naráží, musí improvizovat a jednat tak, že překvapuje nejen diváky filmu, ale především sám sebe. Simo je oproti němu symbolem krutosti, jako by neměl ani žádnou lidskou stránku. Vstupuje do Marcellova života nečekaně jako nějaký mechanismus, přinášející destrukci.

Dogman taky skvěle dokázal vystihnout povahu rozhodování člověka. Nejednáme vždy předvídatelně jako naprogramovaní roboti, ale pokaždé trochu jinak, protože na nás působí spletité směsice tlaků a pocitů. Jednou se víc přikloníme k ctnosti, jindy se trošku necháme zkorumpovat zlem, ale stále se snažíme být alespoň sami před sebou konzistentní a pravdiví. A chceme věřit, že se rozhodujeme správně.

Kibera: Příběh slumu – pondělí 19. 11. 19.30
Dogman – středa 7. 11. 19.30


Provoz novin vyžaduje hodně práce a peněz. Ohlasy už čtvrtým rokem dotujeme z vlastní kapsy, protože v nich vidíme smysl a možnost zlepšit život v našem regionu. Našli jsme dostatek čtenářů, kteří mají o naše texty zájem, ale zatím jen málo těch, kteří by nám přispěli finančně. Navzdory tomu ale nechceme naše texty uzamykat jen pro platící, záleží nám na tom, aby se dostaly k co největšímu počtu čtenářů. Jestli nás rádi čtete, zvažte prosím pořízení předplatného. Můžete si nás předplatit na webu i na papíře; bez dostatečného počtu platících čtenářů zanikneme.

další názory a komentáře