Příběhy z ghetta: Isidor Reich – poslední boskovický rabín

Boskovická židovská obec získala na samém sklonku své existence do čela svého duchovního života mimořádnou osobnost, kterou byl rabín Isidor Reich. Tento příslušník významné maďarsko-rakouské rabínské rodiny se narodil 1. dubna 1893 v malé vesničce Bártokesy, dnes obec Krajná Bystrá v okrese Svidník v Prešovském kraji. Pro pamětníky bude zajímavá informace, že v téže obci se narodil i nechvalně proslulý komunistický politik Vasil Biľak. Isidor přišel na svět jako první syn po dvou dcerách a od počátku byl připravován na dráhu rabína.

Eva Morris Reichová, dcera posledního boskovického rabína, se svou vnučkouEva Morris Reichová, dcera posledního boskovického rabína, se svou vnučkou   foto: Tomáš Znamenáček

Podle vyprávění jeho dcery Evy Morris Reichové bylo tatínkovou nejstarší vzpomínkou, kterak jako asi dvouletý stál na dvorku na židli a kázal udiveným kuřatům a husám. Po několika letech vzdělávání u otce byl Isidor poslán ke svému dědečkovi Kopplu Reichovi do Budapeště, kde získal vzácnou kombinaci tradičního ortodoxního židovského myšlení a soudobé evropské civilizace. Koppl Reich se stal Isidorovi velkým vzorem, neboť tento vážený muž zastával vysoké funkce nejen náboženské, ale byl respektovanou osobností i v kruzích nejvyšší politiky. V roce 1902 se stal hlavním ortodoxním rabínem v Budapešti, později byl členem poradního sboru císaře Františka Josefa I. a roku 1929 byl zvolen za člena maďarské Horní sněmovny.

Isidor byl ve stáří 16 let vyslán z Budapešti do Vysoké ješivy v Bratislavě, kde byl nejednou odměněn za vynikající studijní výsledky, získal dokonce Zlatou medaili jako nejlepší student. Za 1. světové války se dobrovolně hlásil do armády jako kurát, ale pro nízký věk nebyl přijat. Avšak válečné události, zejména smrt či zmrzačení přátel v něm nakonec vyvolaly odpor k válce a vedly k jeho celoživotnímu pacifismu.

Krátce po ukončení 1. světové války dostal Isidor Reich nabídku vykonávat místo rabína v Boskovicích. Popravdě řečeno, Isidor dosti váhal, neboť moravské židovské prostředí mu bylo vzdáleno a navíc cítil, že jeho velké ambice jít ve stopách svého děda tímto nebudou naplněny. Nakonec však nabízený úřad přijal a stal se ve věku 29 let v roce 1922 posledním boskovickým rabínem.

Nejprve bydlel v rabínském domě na Plačkově ulici, po sňatku s Matilde Austerlitzovou v roce 1926 se přestěhoval do rodinného domu na Riegrově (dnešní Švermově) ulici. Matilde, která byla dcerou vrchního rabína v Miškolci, byla pro Isidora, spíše vážného a do sebe uzavřeného muže, velkým štěstím, neboť do jeho života přinesla zcela nové hodnoty. Rabínskou domácnost naplnila hudbou, knihami, květinami a nechávala ji otevřenou všem, kteří sem přicházeli, zejména mladým lidem. Velmi dobrý vliv měl na Isidora i jeho tchán, který jej učil, že lidské vztahy jsou daleko důležitější než strnulé předpisy halachy. V manželství Isidora a Tilde se narodily dvě dcery, Eva (ročník 1927) a Ruth (ročník 1934); naposledy rodina bydlela v rodinném domě v Průchodní ulici, kde však strávila již jen pouhých sedm měsíců.

V boskovické židovské obci se Isidor Reich brzy zabydlel, rychle se naučil česky a své vzdělání doplnil studiem na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde složil hlavní rigorózní zkoušky z filozofie a geografie, vedlejší pak ze zoologie. Poté obhájil dizertační práci „Nauka o rase a židovství“ a 1. ledna roku 1930 byl promován doktorem filozofie.

Z iniciativy Isidora Reicha byla v Boskovicích provedena na náklady židovské obce oprava synagogy maior. Kromě výmalby a odkrytí části původních fresek byl rovněž obnoven způsob sezení mužů v synagoze, v souladu s ortodoxním ritem seděli židé již nikoliv čelem k východní části synagogy, ale čelem k bimě – místu, kde se četlo z Tóry. Synagoga byla tehdy také elektrifikována.

Rabín Reich oživoval v Boskovicích staré židovské tradice a rituály. Veřejně v ulicích se slavil svátek Simchat Tóra (Radost z Tóry), kdy pochodňovému průvodu k synagoze maior se zájmem přihlíželo i nežidovské obyvatelstvo. Velké obliby dosahovaly oslavy svátku Purim, kdy se k reji masek a na maškarní bál sjížděli židé i nežidé z širokého okolí.

Přes své náboženské smýšlení s důrazem na tradiční ortodoxii se Isidor Reich nevyhýbal ani podpoře společenského, sportovního a kulturního života boskovických židů. Z celé řady organizací stál na prvním místě spolek Makkabi, který provozoval úspěšně zejména sportovní činnost a jehož přehlídku sportovců rabín Reich každoročně zahajoval. O státních svátcích se spolek Makkabi zúčastňoval společně se Sokolem a Orlem průvodu ve městě a vedle vlajky československé nesl hrdě i vlajku židovskou. Významná byla i kulturní činnost Makkabi, pořádal různá hudební vystoupení a především pak ochotnická divadelní představení pro děti i dospělé, kdy nelze nezmínit i podíl spisovatele Hermanna Ungara.

Pro učitele náboženství a hebrejštiny organizoval Reich letní kurzy pod vedením profesora Woskina, učence světové pověsti. Isidor Reich se za sedmnáct let svého působení v Boskovicích stal přímo místním patriotem. Na památku padlých boskovických židů v bojích 1. světové války nechal na židovském hřbitově zhotovit pomník (autor sochař Josef Obeth), inicioval oslavy 125. výročí úmrtí významného učence Samuela ha-levi Kollina i opravy synagogy minor.

Duší zůstával stále konzervativním židem, cítil se být příslušníkem československého státu a na rozdíl od své ženy i tchána nepodléhal idejím sionismu a rozhodně nepomýšlel na odchod do Palestiny. Teprve po mnichovském diktátu pochopil, že setrvávat dále v podmínkách stále se zvyšujícího nebezpečí je nemožné a rozhodl se k emigraci. Za velmi dramatických okolností se rodina zachránila a v březnu roku 1939 se ocitla v Anglii – bez přátel, bez majetku, bez peněz, bez znalostí anglického jazyka. Díky nesmírné houževnatosti, střídmosti a pracovitosti se Reichovi dokázali v Anglii udržet při životě. Teprve po válce se dozvěděli o hrůzách holocaustu, který postihl i řadu jejich blízkých příbuzných, a rozhodli se do Československa již nevrátit.

V roce 1958 se Reichovi přestěhovali do Jeruzaléma, kde Isidor pokračoval nadále ve své práci rabína. Jakožto hluboce mírumilovný člověk se nemíchal do politických či náboženský sporů ani se nenechal vtáhnout do extrémní ultraortodoxie. Jeho síla spočívala v klidné autoritě, v důstojnosti a vážnosti a řádu, který vnášel do často chaotického Jeruzaléma. Svou ženu Tilde, která zemřela nešťastně při automobilové nehodě v roce 1968, přežil o plných dvacet let a zemřel v úctě a respektu všech bližních v roce 1988 ve věku úctyhodných 95 let.

Teprve po roce 1989 navázala rodina Reichova přerušené styky s bývalou vlastí a do Boskovic se opakovaně vrací starší dcera manželů Reichových paní Eva Morris Reichová. Naposledy navštívila Boskovice v roce 2015 v doprovodu syna a dvou vnuček, setkala s přítelem z dětství Jaroslavem Bránským a besedovala s veřejností. Kdo chcete poznat paní Evu Morris Reichovou blíže, doporučuji dokumentární film Naděje, který v letech 2004/5 natočili studenti boskovického gymnázia a zachytili v něm vyprávění tří boskovických židů, kteří přežili holocaust.

Poslechnout si vzpomínky dcery posledního boskovického rabína je silným zážitkem a tehdejším studentům gymnázia patří trvalý dík za to, že nám odkaz židovské minulosti v tomto filmu navždy zachovali.


Provoz novin vyžaduje hodně práce a peněz. Ohlasy už čtvrtým rokem dotujeme z vlastní kapsy, protože v nich vidíme smysl a možnost zlepšit život v našem regionu. Našli jsme dostatek čtenářů, kteří mají o naše texty zájem, ale zatím jen málo těch, kteří by nám přispěli finančně. Navzdory tomu ale nechceme naše texty uzamykat jen pro platící, záleží nám na tom, aby se dostaly k co největšímu počtu čtenářů. Jestli nás rádi čtete, zvažte prosím pořízení předplatného. Můžete si nás předplatit na webu i na papíře; bez dostatečného počtu platících čtenářů zanikneme.

další seriály