Ondřej Sabol: Politická pohádka a princezna Sissi v depresi

V prosinci bych vás chtěl pozvat do kina na českou pohádku. Ano, myslím to vážně. Takovou pohádku jsme u nás totiž ještě neměli. Jsou pod ní podepsaní tvůrci Kanceláře Blaník a ukázky vzbuzují naději, že by mohlo jít o inteligentní počin, okořeněný politickou satirou. Kdo by se chtěl naopak pohroužit do adventní nálady, ať navštíví 3 dny v Quiberonu, intimní černobílou zpověď herečky Romy Schneider, odhalující její osobnost ve všech polohách, temných i světlých.

Čertí brko

V prosinci se tradičně v kinech i televizi vyrojí několik nových pohádek. Už desítky let jsme na to zvyklí a tak nějak jsme filmové pohádky začlenili do našeho národního folklóru. Přitom je žánr pohádky už poměrně okoralý a vyzkoušelo se v něm snad všechno – parodie, muzikály i propojení s prvky fantasy. Mohlo by zdát, že se pohádkový žánr už vyčerpal a nemá šanci oslovit současnou generaci, která ujíždí na Avengers. Čeští diváci se ale pohádky nechtějí vzdát a třeba takového Anděla Páně 2 navštívilo neuvěřitelných 1,3 miliónu diváků, což je o téměř 600 000 více, než přišlo na poslední díl Harryho Pottera.

Natočit u nás pohádku se jeví jako sázka na jistotu. Mnozí tvůrci na to ale hřeší a domnívají se, že stačí pár načančaných kostýmů, vtipných hlášek, několik líbivých písniček a pohádka je na světě. Na tento recept sází i král českých pohádek posledních 20 let, Zdeněk Troška, který však dle mého názoru žánr spíše vykolejil. Ve svých scénářích sice pracuje s klasickými postavami, jak je známe, ale zachází s nimi zcela libovolně a mnohdy proti smyslu základních pravidel pohádkového vyprávění i filmové dramaturgie. Ani osvědčené duo Svěráků nedokázalo s pohlednými Třemi bratry vdechnout žánru novou energii a vzbudili spíše rozpačitý dojem.

V roce 2015 ale přišlo nečekané zjevení – Sedmero krkavců od Alice Nellis. Po dlouhé době inteligentní a skutečně vtipná pohádka se sympatickými postavami, která nebortí tradiční příběh, ale chytře jej inovuje. Nellis obohatila českou pohádku o výraznou hlavní ženskou postavu a předefinovala tradiční roli čarodějnice, přitom ale zachovala základní strukturu původního příběhu. Nevsadila na opulentní kostýmy, kterými by zakrývala prázdnotu dialogů – právě naopak. Mezi postavami to jiskří, aniž by se musely chovat retardovaně. Režisérka prokázala cit pro výběr a vedení herců v čele s výbornou Martou Issovou, která pohádku táhne, a to ve většině scén nemluví a dorozumívá se pouze posunky.

Nejnovější česká pohádka Čertí brko působí podobně slibně jako Sedmero krkavců. Stojí za ní tvůrci politické satiry Kancelář Blaník, takže se dají očekávat propracované dialogy, vypointované situace a nečekané herecké kreace. Příznivci Tondy Blaníka by si neměli pohádku nechat ujít, protože podle prvních ohlasů v ní najdeme nejednu narážku na současnou politiku. Pokud se ale ukáže, že pohádka bude pouze komentovat eskapády našeho premiéra a prezidenta na úkor pohádkového vyprávění, může to být cesta do pekel.

Slabina Tondy Blaníka byla vždycky v tom, že jednotlivé díly dobře fungovaly pouze v období určité kauzy, k níž se konkrétní díl vztahoval. Nikdy se nesnažily o obecnější platnost výpovědi, kterou by šlo vztáhnout na mechanismy v politice, které se neustále opakují nezávisle na konkrétním období či státu. Právě tato schopnost ale patří k těm nejdůležitějším rysům satiry. Obdobný princip platí i v pohádkovém žánru.

Pohádka by měla, podobně jako mytologický příběh, pojednávat obecně platné principy a ideály. Právě tato vlastnost udržuje žánr dodnes živý. Jedná se o archetypální příběhy o porušení řádu, vítězství nad chaosem (drak, čaroděj) a opětovném nastolení harmonie. Princ nebojuje o záchranu princezny, ale o spásu vlastní duše – proto byly pohádky ve středověku součástí kázání v kostele.

Doufejme, že tvůrci Čertího brka na tuto rovinu pohádky nerezignovali a nevyužili jenom její kostýmy a postupy vyprávění k tomu, aby se vysmáli Babišovi. Ukázky a základní zápletka ale napovídají, že se vydali po dobré cestě.

3 dny Quiberonu

Pohádkově začíná i profesní dráha nejslavnější rakouské herečky Romy Schneider. V sedmnácti letech se proslavila rolí bavorské princezny Sissi, ač neměla téměř žádné herecké zkušenosti. Romantický příběh o nečekaném sňatku Sissi s Franzem Josefem si zamilovali diváci po celém světě a fanoušci Romy ji začali vnímat právě skrze tuto roli. Viděli v ní bystrou a okouzlující, panensky čistou dívku, symbol dokonalosti. I její osobní život se mohl z venku jevit jako pohádka. Všichni jí chválili, obdivovali, Romy točila jeden film za druhým a z příběhu Sissi vznikla trilogie. Hereččin život ale řídili rodiče, kteří ochotně přijali roli manažerů. Podepisovali smlouvy, inkasovali honoráře a starali se o její mediální obraz.

Vzorná a vždy poslušná Romy se brzy začala cítit jako v zajetí. Potřebovala vystoupit z této role a začít žít po svém. V roce 1958 se na natáčení seznámila s nekonvenčním a provokativním Alainem Delonem. Odešla za ním do Paříže a konečně se zbavila kontroly své rodiny. Přijímala role v náročných filmech, spolupracovala s Viscontim či Orsonem Wellsem na adaptaci Kafkova Procesu. Postupně odhazovala pověst sladké princezny, což někteří fanoušci těžce nesli a vyčítali jí to do konce života. Natáčení pro ni už nebyla jen zábava, ale tvrdá práce. Romy se svým rolím plně odevzdávala, dávala do nich vše. S tím ale přišly i pochybnosti, nejistota a vyčerpanost, které řešila uklidňujícími léky a alkoholem. Její herecká kariéra stoupala, ale osobní život se začínal vymykat. S Delonem se rozešla a když se pokoušela vést rodinný život, trpěla pocity viny, že se rodině dostatečně nevěnuje.

Film 3 dny v Quiberonu zachycuje Romy v období naprostého vyčerpání a snahy dát si život zase do pořádku. Odehrává se v lázeňském letovisku na severu Francie, kde Romy podstupuje odvykací kůru, aby se zbavila prášků i alkoholu. Dělá to hlavně pro svého syna Davida. Bojí se, že se odstěhuje za otcem a chce mu dokázat, že umí být zodpovědná a změnit se. Napravit chce i svůj mediální obraz, proto souhlasí s nabídkou novináře německého deníku Stern, aby za ní přijel natočit rozhovor, spolu s fotografem, k němuž má Romy blízky vztah z mládí. Na pomoc si přizve kamarádku z dětství Hilde a tato čtveřice nás provází komorním filmem, založeným pouze na jejich rozhovorech.

Kamarádka Hilde i fotograf Robert Lebeck mají k Romy blízký vztah, snaží se ji pomoci a být nablízku. Režisérka Emily Atef dokázala ve filmu navodit intimní atmosféru některých situací s neuvěřitelnou přesvědčivostí a bezprostředností. Na začátku si Hilde s Romy napustí vanu a povídají ponořené po krk ve vodě. Scéna nepůsobí nijak strojeně, ale naprosto přirozeně zachycuje hřejivé souznění. Objetí Roberta, do něhož se Romy opakovaně choulí, má zase až otcovský rozměr. V těchto chvílích něhy působí Romy nejvíc vyrovnaně a šťastně. Její chování má ale i temnou stránku, když se opíjí šampaňským a dopuje prášky na spaní, aby aspoň na chvíli zapomněla na tíži, která jí svírá. Romy má ale ještě jednu polohu. Když Robert vytáhne foťák, Romy začne automaticky pózovat, profesionálně se usmívat, je plná energie a celá září. V této roli je jí asi nejlépe ze všech.

Rozkrýt všechny její polohy se rozhodne novinář Michael Jürgs, který nechce natočit jen další tuctový rozhovor, ale odhalit podstatu životního pádu Romy Schneider a pochopit příčiny jejího chování. Oproti Hilde a Robertovi si k Romy snaží držet odstup a dokáže ji vnímat mnohem víc kriticky. Hilde jej začne od začátku podezírat a nelíbí se jí jeho manipulativní přístup, kdy z Romy vytahuje její největší bolesti. Romy se ale nebrání, právě naopak. Přijme novináře jako svého zpovědníka a i když o sobě možná původně chtěla mluvit v tom nejlepším světle, postupně se odhaluje a z rozhovoru se stává něco na způsob terapie.

I kdybyste neznali Romy Schneider, její filmy a životní příběh, 3 dny v Quiberonu vás strhnou tím, že jdou na dřeň lidské bytosti. Film na příkladu slavné herečky ukazuje mnohovrstevnatost života, který nefunguje jako přehledné přímočaré filmové příběhy, v nichž Romy ze začátku hrála. Nálady i vztahy se mnohdy mění z minuty na minutu a za jeden den se odehraje hned několik dramat. Romy je 42 let a nejradši by vystoupila z role svého života. Přitom ale ví, že sílu žít jí dává jedině další filmové natáčení. Film ukazuje zacyklenost života, který se propadá sám do sebe a člověk už nad jeho směřováním ztratil kontrolu. Romy se ale urputně snaží a tak na konci filmu vidíme záblesk naděje. Romy na chvíli zvítězí sama nad sebou a dokáže na okamžik žít vyrovnaně. Kdo ale její životní příběh dobře zná, bude vnímat tento náznak ukotvení s hořkostí. Romy totiž následující rok zemře na zástavu srdce. Stihla natočit už jen jeden film a rozhovor v Quiberonu byl jejím posledním.

Čertí brko, 13. a 14. prosince v 17 h, 29. a 30. prosince ve 14 h, Kino Panorama

3 dny v Quiberonu, 19. prosince ve 20 h, kino Panorama


Provoz novin vyžaduje hodně práce a peněz. Ohlasy už čtvrtým rokem dotujeme z vlastní kapsy, protože v nich vidíme smysl a možnost zlepšit život v našem regionu. Našli jsme dostatek čtenářů, kteří mají o naše texty zájem, ale zatím jen málo těch, kteří by nám přispěli finančně. Navzdory tomu ale nechceme naše texty uzamykat jen pro platící, záleží nám na tom, aby se dostaly k co největšímu počtu čtenářů. Jestli nás rádi čtete, zvažte prosím pořízení předplatného. Můžete si nás předplatit na webu i na papíře; bez dostatečného počtu platících čtenářů zanikneme.

další názory a komentáře