„Progresivní divadlo nenechává diváka v komfortu.“

Rozhovor s Janem Doleželem, režisérem blanenského divadla Kolárka. Studuje divadelní vědu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a v Kolárce letos uvedl dvě premiéry. V obou případech se jednalo o výrazné a odvážné inscenace a obě jsme nyní krátce po sobě mohli vidět v Boskovicích. Před představením Jako šílenci jsme si s Honzou o divadle povídali.

Působíš jako režisér v divadle Kolárka. Přišel jsi sem už jako režisér, nebo jsi odchovanec kolárkovského dramaťáku?

Jsem úplně typický odchovanec kolárkovského dramaťáku, kde jsem byl do patnácti let jako herec.

A od kdy? V kolika letech jsi tam přišel?

V devíti. Do patnácti jsem hrál, ale bral jsem to jen jako takovou bokovku, hlavně jsem hrozně rád kreslil. Potom se mi všechno spojilo, začala mě bavit scénografie. To je divadelní složka, která buduje význam víc koncepčně než herectví, které je dost v rukou režiséra a toho, co on chce. Takhle jsem se víc přiblížil režii a okolo šestnácti mě napadlo, že bych chtěl být režisér.

Dnes už máš za sebou čtyři větší inscenace – co je pro tebe dnes na režijní práci nejzajímavější?

Tuhle otázku si teď často kladu. Hrozně mě baví témata, ale to, že mám nějaké svoje téma a chci ho sdělit, by pro mě bylo asi málo. Je to určitě důvod, proč režii dělám, je to snazší vybrat si téma, které chci dělat, než jako herec.

Ale zároveň bys je mohl zpracovat třeba jako výtvarník. Takže proč zvítězila divadelní režie?

Protože mě baví ta forma. To je ta odpověď. Baví mě divadelnost, baví mě divadelní jazyk, baví mě téma a baví mě mou představu převádět na divadlo.

Do jaké míry máš na začátku představu, jak bude inscenace ve finále vypadat, a do jaké míry vzniká až během zkoušení?

Na začátku je několik málo situací ve scénáři, které mám jasně dané a většinou je na první čtené zkoušce popíšu. Jsou brané hodně přes emoce a přes atmosféru. To dám pro herce jako výchozí bod. V ten moment už začínáme hledat společně. Hledáme, jak ty jednotlivé moje body propojit.

A ty body už zůstávají, nebo dochází ještě k nějakým posunům?

Většinou zůstávají.

Tvoje inscenace se dost vymykají tomu, co se běžně na zuškách dělá. Jak se ti daří nacházet v souboru porozumění?

Musím říct, že mám jenom pozitivní zkušenost, co se týče herců. Moje první inscenace byla Královna Lfů – to bylo hodně neznámé a od Kolárky to byl velký risk, že do toho šla. Ale když pak viděli reakce a to, že tomu publikum rozumí… protože to je vždycky od Kolárky ta největší otázka na začátku: „Tys příšel s tímhle, ale kdo tomu bude rozumět? Kdo na to bude chodit, kdo se na to bude dívat?“ S premiérou vždycky přijdou reakce diváků, které to baví, zasahuje a hlavně to vzbuzuje jejich imaginaci. Takže to, s čím přijdu, vždycky trochu bolí, ale zatím se to vyplácí.

Mluvil si o tom, že je pro tebe důležité téma, sdělení inscenace, ale i sama divadelní práce. Dá se říct, co je důležitější?

To, co přijde jako první, je to sdělení. To je na začátku každé práce. Ale to, co mě na tom baví nejvíc, je ta formální stránka. To, jak funguje divadlo, to hledání.

Baví tě zkoušet?

Baví, to mám hrozně rád. Jsem rád v divadle, radši sedím na zkušebně než doma u stolu.

V realistické formě už nereagujeme

Trochu mě jako o generaci staršího člověka překvapilo, že máte v oblibě coolness dramatiku, která byla spjatá s devadesátými lety. Co tě na tom přitahuje?

Coolness drama mě nejvíc provokuje tím, že znám tu divadelní tradici, která je poměrně realistická. Ve smyslu zobrazování. Většinou se pracovalo s konkrétními detaily, jako když přijdete k někomu do bytu. Tak se to dělalo v devadesátkách. A mě právě baví to převádět. To je ta odpověď formy.

Čili uchopit coolness text, ale dávat mu jinou tvář?

Přesně tak.

A ta tvář je jaká? V čem je jiná?

Víc metaforická. Coolness dramatika je dnes vnímaná tak, že jsou to ta devadesátá léta a dnes už jsme jinde.

A nejsme?

Nejsme. Já si myslím, že nejsme. Ale aby bylo jasné, že nejsme jinde, je potřeba od toho oddělit tu vizuální stránku, která je spjatá právě s tím prvním inscenováním coolness dramatu, kdy to byla nová dramata. Dnes už je to uzavřená historická epocha.

Tohle divadlo ve své době šokovalo – otevřenou sexualitou, vulgaritou, zobrazením násilí, drog – má dnes ještě potenciál šokovat? Je možné někoho tímto pohoršit, když jsou ty věci všude kolem nás, je jich plný internet a ten máme každý v telefonu v kapse?

Psal jsem o tom i teoretický text ve škole a řekl jsem si, že to už dnes nikoho šokovat nemůže. A právě proto už nemá smysl dělat to realisticky.

A setkáváš se někdy u publika s tím, že je přece jen šokováno?

To chci právě říct – ono to stále šokuje. Ať už po Šílencích, které hrajeme dneska, nebo po Monoblocu, který jsme tady hráli před měsícem – publikum je vždycky šokované. Někdy lidé odejdou. A to my nejdeme do žádného extrémního naturalismu. Nikdy.

Pro jaké publikum hrajete? Hlavně pro své vrstevníky?

Ne. To si myslím, že v žádném případě.

Když jsem byl na Kolárce, bylo v publiku hodně mladých lidí.

Hrajeme pro lidi tak do padesáti. Ti k nám chodí. Pochopitelně chodí naši vrstevníci, dvacátníci. Ale velká část Kolárky už je starší. Třicátníci a víc, to už je jiná generace, která na sebe nabaluje zase jiné lidi. A chodí naši rodiče a jejich přátelé.

A máš pocit, že to rezonuje?

Vždycky to rezonuje.

Coolness byl jakási razantní odpověď na stav společnosti. Pokud dnes říkáš, že se společnost nezměnila – v čem se nezměnila? Co tě štve natolik, že si to žádá tak expresivní reakci, jako ji nabízí coolness?

Myslím, že ta otázka stojí ve vztahu k té formě. Je to stále šokující na úrovni imaginace a toho, že si to připustíme. Připustíme si, že někdo zastřelí psa nebo že je někdo znásilněný nebo otázky pedofilie. A podobné věci. V realistické formě už na to nereagujeme, protože je to všude. Pornografie na vás vyskočí z kdejaké stránky. Funguje to jen na základě vizuality, ale už to nejde dál, do hloubky, že si odpovíte na to, co vidíte. Proto to pořád vytahuju a nedělám to tím realistickým způsobem – vůči tomu jsme se už stali imunními, protože to vidíme každý den ve zprávách, jak je někomu podřezávaný krk a jak někdo někoho znásilnil.

Chci to sledovat, nebo nechci?

Mě v tvých posledních inscenacích zaujalo taky téma úspěchu a samozřejmě neúspěchu. Tlak na jedince, aby uspěl. Cítíš na sobě takový tlak a myslíš, že je pro tvou generaci nějak příznačné, že je pod takovým tlakem?

To si myslím, že je. Rozdělování na úspěšné a neúspěšné cítím maximálně. Vygradovalo to během přijímaček na vysokou školu a toho, kdy reálně vstupujete do dospělého života, když použiju takové klišé. Ale je to přesně ono. Už nejste anonymní, o to jde. Je to problém vstupu do života, respektive já ho mám z tohoto momentu, ale je to obecný problém ve společnosti. Rozdělení na ty úspěšné a neúspěšné; na ty, co jsou vidět a ty, co nejsou vidět; na ty, co dobře vydělávají a na ty, co mají špatně hodnocenou práci. Tohle rozděluje společnost. A proto se tomu věnujeme.

Jak se s tím vyrovnáváš ty osobně? Cítíš na sobě tlak, aby z tebe byl úspěšný profesionální režisér? Chtěl bys to sám?

Kdyby se mě někdo zeptal před rokem, řekl bych úplně razantně, že ano. Že bych chtěl být úspěšný profesionální režisér. Ale já bych chtěl být dobrý režisér. Jestli to bude mít úspěch, mě v tenhle moment – když studuju teoretický obor – už tolik neštve. To už jsem si překonal.

Hlásil ses na JAMU, kam tě nevzali, dnes studuješ divadelní vědu. Budeš zkoušet znovu režii na umělecké škole?

Určitě to budu zkoušet znovu. Je to jedna z možností, jak se stát režisérem. Takže určitě budu, ale je otázka kdy.

Letos jsi to nezkoušel?

Ne.

Studuješ divadelní teorii – jaké divadlo máš rád jako divák?

To je těžká otázka. Nevím, jestli mám být konkrétní…

Můžeš. Do kterých divadel rád chodíš?

Chodím skoro do všech divadel, snažím se v Brně chodit do divadla třeba třikrát týdně. A pokud mám mluvit o českém divadle, mám určitě rád HaDivadlo – Ivana Buraje. To je pro mě v současnosti asi nejprogresivnější divadlo v republice. Inspiraci ale čerpám nejvíc v zahraničí.

Kam jezdíš?

Jezdím do německojazyčných zemí. Takže Vídeň a v létě jsem byl na tři týdny v Mnichově, kde jsem viděl šíleně mnoho představení. Teď jsem viděl kompletní německý festival.

Jaké divadlo je teda dnes progresivní? Jak vypadá?

Myslím si, že nenechává diváka v komfortu. A to především ve smyslu toho, jak to divadlo vypadá. Už nám nevytváří nějakou iluzi krásy, ale naopak dává různé překážky k tomu, jak ho sledovat. Dá divákovi překážku, aby on sám se musel na židličce pohnout a říct si: „Tak chci tohle sledovat, nebo nechci?“

To tě inspiruje?

To mě inspiruje.

Mluvili jsme trochu u tvé generaci, u které se hodně řeší taky vliv technologií. Divadlo s nimi samozřejmě pracuje taky, ale pořád je to živá forma umění, velmi pomíjivá, děje se chvíli, je opřené do okamžiku, a pak končí. Je to pro lidi kolem tebe ještě zajímavé? Existuje tam nějaké napětí?

Já teda myslím, že jsem z generace takového posledního záchvěvu, která s těmi technologiemi nerostla úplně od dětství. Pro nás je to otázka třeba nástupu na základní školu, šesti sedmi let, až v ten moment jsme dostali první telefony a viděli první počítače. Pro mě byl počítač svátek, asi do mých deseti let jsme doma počítač neměli. A myslím, že je to regulérní a neomezuje mě to. Pro generaci mé sestry, která je o pět let mladší, už není tak obvyklé chodit do divadla, ale když tam jdou, je to o to větší zážitek. Neuvěřitelně je překvapuje, že je to živé.

Takže tím divadlo získává ještě novou kvalitu? „Wow, fyzický svět?“

Ano. Tak to je. My máme sice u inscenace Šílenců napsáno, že je nevhodná do patnácti let, ale rodiče, kteří jsou obeznámeni s tím, o čem se hraje, často přivedou třeba desetileté děti, které hrají různé střílečky a tak. A ta děcka se u toho hrozně moc baví a rozumí tomu. Promlouvá to k nim úplně jedna ku jedné. Starší generace to bere jako model, na který se kouká z venku, ale ti desetiletí, třináctiletí, patnáctiletí jsou úplně v tom.

A promlouvá to k nim o tom stejném? Neberou to jako normální střílečku?

To ne, protože na konci právě přijde vystřízlivění. Minimálně z reakcí mladšího publika to je cítit, že tam funguje právě to nekomfortní vytáhnutí z toho, kde je jim dobře, kde jsou doma.

Na závěr se ještě zeptám, jestli už připravuješ či zkoušíš novou inscenaci a jestli prozradíš, co to bude.

Budeme teď dělat velký projekt, který bude mít premiéru až za rok a půl a bude se týkat Bohuslava Martinů. Budeme ho dělat společně se sborem. Bude to velká věc, ale ta je teď v úplně přípravné fázi.

A když říkáš my – tak myslíš Kolárku? Zůstáváš věrný Kolárce?

Ano, to zůstávám. A teď po Novém roce bude premiéra, ale titul ještě neprozradím.

další rozhovory