Jiří Bureš: Vánoce mezi zákopy

Jeden z nejcitovanějších vánočních příběhů se odehrál za první světové války, na sklonku roku 1914. Po úvodních měsících mobilní války se vojáci na západní frontě zakopali ve svých pozicích. V té době válečná kampaň přinesla už statisíce mrtvých a ještě více raněných.

Vánoční příměří roku 1914
Vánoční příměří roku 1914foto: The Illustrated London News

Když nastal Štědrý večer, stal se zázrak. Z německých i britských zákopů vztyčili vojáci transparenty s nápisy Veselé Vánoce. Němci začali zdobit větve svíčkami a zpívat Tichou noc. Na druhé straně jim odpověděli Britové svými koledami. Vojáci po krátkém váhání vešli do „země nikoho“, jak se přezdívalo prostorům mezi zákopy. Pohřbívali své mrtvé. Vzájemně si nabízeli cigarety, připíjeli na zdraví. Jinde se podařilo narychlo zorganizovat koncert. Fotbalové utkání, uspořádané mezi Skoty a Němci, dopadlo 2:3. Během několika hodin všichni poznali, že nepřátelé nejsou takoví, jaké je vykreslovala jejich národní propaganda.

Znáte to také? Vánoční svátky mají tuto pozoruhodnou moc: přinést jednotu, nečekaný pokoj, překonat hluboké bariéry. Lidé jsou ochotní „vylézt ze svých zákopů“. Usmíří se, kdo se pohádali, sejdou se příbuzní, kteří spolu dlouho nemluví, rivalové z práce, příznivci Miloše Zemana i Václava Havla. Často u vánočního stolu zasednou dávno rozvedení partneři. I bez válečných souvislostí to působí zázračně: Vánoce nám dávají šanci spatřit v nepříteli lidskou tvář.

O události z  fronty byl natočen úspěšný film, připomínají ji novinové články a faráři ji citují na ilustraci toho, že Kristovo narození přináší pokoj a mír. S přibývajícími lety si však uvědomuji, že příměř úplně nesedí. Příběh není celý – a na tom, co se v něm nedopovědělo, mnoho záleží. Na druhý den se totiž vojáci vrátili do svých zákopů a potom, s větší či menší ochotou, v strašném zabíjení pokračovali. Přátelé se stali opět nepřáteli. V záznamech z dopisů některých vojáků se dokonce dočteme, že si během vánočního setkání všimli obranných systémů a tuto znalost později využili k útoku. Pokud byly Vánoce roku 1914 zázračné, proč nevedly k zastavení nesmyslného konfliktu? Proč vojáci nezměnili hru, proč se společně nevzbouřili proti skutečným viníkům, svým vládcům? Společné Vánoce se po další roky války neopakovaly. Možná proto, že žádnou trvalou a hlubokou změnu nepřinesly.

Vím, že ta představa zní naivně: narození Dítěte zastaví válku, zruší zákopy, změní hru. Ovšem právě takovou představu nacházím v Bibli, na níž jsou svátky postaveny. Sám Bůh je tu popsán jako ten, kdo vykročí ze své pozice převahy a moci, aby byl blízko člověku, a přichází jako bezbranné dítě. „Ježíš… netrval na své rovnosti s Bohem. Místo toho se vzdal sám sebe: přijal podstatu služebníka, a stal se člověkem,“ píše se v dopisu Filipským (2,6–7). Původní řecký text dopisu používá dokonce násilné sloveso: Ježíš si neurval svou božskou pozici pro sebe. Vida – také Bůh vystupuje o Vánocích ze svého zákopu! Jenže on ho opouští natrvalo, kvůli nám, a riskuje všechno. Právě v tom vidí biblický autor krok k hluboké změně.

Odtud se mi jeví dvě možnosti, jak prožít nadcházející svátky. Jako mocnou a krásnou tradici, která nás vytrhne z našich rodinných či společenských zákopů, „aspoň na jeden den“. Jako vojáci odložili své flinty a granáty, odložíme své rozpory, svá nedorozumění a neodpuštěné viny. Abychom se k nim hned na druhý či třetí den vrátili.

Anebo je tu druhá možnost: že prožijeme Vánoce jako výzvu a božskou inspiraci. Zákopy se dají také rozbořit a zrušit! Také lze změnit hru, ve vztahu, v rodině, ve společnosti. Možná nám to připadá obtížné, možná nevíme přesně jak. Já také často nevím, jak vykročit do „země nikoho“. Ale povzbuzuje mne vánoční zpráva: Bůh tam vykročil už před námi.

další názory a komentáře