Minulý týden proběhlo smuteční rozloučení s bývalým pedagogem boskovického gymnázia Josefem Šmétkou, který zemřel o Vánocích. Na pohřbu promluvil jeho kolega Josef Pros, jehož řeč publikujeme jako vzpomínku na legendárního pedagoga, který gymnáziu zasvětil dlouhá léta svého života.
Vážení přítomní, dovolte mi proslovit několik vzpomínek na svého milého kolegu Ing. Josefa Šmétku.
Josef Šmétka, kterému jsme důvěrně říkali Jožka, přicházel na gymnázium vždycky mezi prvními s lahodným pozdravem „Dobrý po ránu“ a opouštěl školu často v pozdních odpoledních hodinách. Velké brýle, široký úsměv, modrý plášť vlající po chodbách, někdy to bral i přes dva schody. Vypadalo to, jako by něco nebo někoho neustále hledal. Opak však byl pravdou. Jožka znal školní budovu jako málokdo do posledního šroubku od sklepa až na půdu, kde se pečlivě staral o maturitní tabla.
Píše se rok 2000 a konají se oslavy 100. výročí založení gymnázia. Když přijdu do kanceláře, uvidím Jožku, který něco sepisuje a rozesílá pozvánky. Jak si to všechno může pamatovat a na nikoho nezapomenout? K tomu ještě jeho olbřímí práce na školním almanachu, čísla, statistiky, ročníky, třídy, jména absolventů, třídní učitelé, nikdo nesmí chybět. Ten Jožka Šmétka měl snad v hlavě počítač s vyhledávačem Google.
Je počátek prosince jakéhokoli roku a Jožka se objevuje v kabinetě s novými jízdními řády. Vyhledávání vlakových a autobusových spojů na školní výlety, to je jeho doména. A že těch cest bylo jak po vlastech českých, moravských, slezských, tak i na jeho srdci blízké Slovensko. Obětavě pomáhal i své manželce Evě při organizaci zájezdů do Francie a Španělska, v autobuse vedle řidiče mu s automapou v ruce nahrazoval dnešní navigaci GPS.
Konají se maturitní zkoušky v roce 1996 a Jožka má na starosti přípravu tříd. Pečlivě srovnané papíry na potítku a tužky jím ořezané takovým způsobem, že vzdáleně připomínaly středověká kopí, kterými nás maturanti při zkouškách potom ohrožovali.
Jožka měl osobitý styl humoru. Ze spousty hlášek bych připomněl tu, která mě vždycky rozveselí, když studenti začnou někdy zlobit: „Vážené pt. publikum.“ Nebo jak na konci roku přál na gymnáziu každému veselého Ježíška a bohatého Silvestra. Letos nás ovšem všechny zarmoutil.
Jožka Šmétka dokázal uplatnit svůj obrovský přehled nejen v přírodovědných a technických oborech, které na škole vyučoval. Čas od času mě navštěvoval s křížovkami či rébusy, tak jsme to spolu luštili. A když jsme konečně dospěli k tajence nebo řešení, nikdy se s tím nespokojil, žádné políčko nesmělo zůstat prázdné. Byl pro mě vzorem důkladnosti a preciznosti.
Vyhledával chlapskou společnost, aby si mohl zahrát své oblíbené karetní hry mariáš či taroky. Tradice pokračuje, vždyť na gymnáziu hrajeme taroky úspěšně až do dnešní doby.
Jožka se na školu velmi rád vracel. Objevoval se tam při různých příležitostech v ruce s hnědou plátěnou taškou s tajemným obsahem. Gymnázium pro něho bylo druhým domovem.
Vážení přítomní, chtěl bych v této chvíli zakončit své kolegiální vzpomínání dvojverším Karla Havlíčka Borovského: „Moje barva červená a bílá, dědictví mé poctivost a síla.“ Takový byl i Ing. Josef Šmétka, svérázná osobnost, dnes už legenda.
Milý Jožko, předešel jsi nás na cestě do věčnosti, čest Tvojí památce!
