Příběhy z ghetta: A nazveš den odpočinku potěšením

Těmito slovy vybízí prorok Izaiáš věřící židy ke slavení šabatu (v jidiš jazyce je to šábes), který je vůbec nejsvátečnějším a nejdůležitějším dnem židovského kalendáře, neboť připomíná Stvoření světa, kdy „v šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočíval. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý“ (Ex 20, 8–11).

Šabat začíná v pátek po západu slunce a končí v sobotu večer, pro ortodoxní židy platí v tuto dobu přísný zákaz jakékoliv práce. Ze začátku bylo stanoveno 39 zakázaných prací (bylo to například setí, sklízení, porážení dobytka, stříhání vlny, vaření, šití, přenášení břemen, jakákoliv manipulace s ohněm či penězi), později se přidávaly činnosti další, které s těmi původními třeba i jen vzdáleně souvisely či reflektovaly dobové změny (například stříhání nehtů, kouření, řízení auta, používání všech elektrospotřebičů s výjimkou ledničky, cestování, telefonování a podobně).

Počet zakázaných aktivit se tak vyšplhal zhruba na 1500, takže ortodoxní židé o šabatu nepracují vůbec. Důvodem těchto zákazů je snaha, aby se člověk plně soustředil na vyplnění příkazu světit šabat na oslavu Hospodinova Stvoření. Tento den však není naplněn jen zákazy, patří k němu spousta radostných rituálů, které židé nazývají oneg šabat – potěšení ze šabatu. Je to slavnostní oblečení, osvětlení, chutné jídlo, zpěv písní, očistná koupel v mikve, setkávání s přáteli či více času na spánek a odpočinek. Podle talmudské tradice dostává každý žid o šabatu duši navíc, a tato duše mu umožňuje studovat Tóru s větším zaujetím a porozuměním než jindy.

Přípravy na šabat začínají již uprostřed týdne, kdy je nutno zakoupit vše potřebné pro šabatové hostiny, které jsou celkem tři. Během pátečního dne má židovská hospodyňka spoustu práce, neboť je zapotřebí uklidit, navařit, napéci a připravit šabatový stůl. Na něm nikdy nesmějí chybět dvě chaly (v jidiš jazyce se jim říká barchesy), připomínající manu, potravu, kterou židům zasílal Hospodin v době jejich putování do země zaslíbené. Chaly mají tvar i chuť podobnou vánočce a jsou posypány mákem, na stole jsou zakryty bílým látkovým ubrouskem. O šabatu musí být chaly dvě, protože o šabatu zasílal Hospodin židům dvojnásobné množství many.

Šabat začíná zažehnutím svící. Ty musí být nejméně dvě jako připomínka biblického „Pomni a střež!“, ale většinou má každý člen domácnosti svou vlastní svíčku. Rituál zapalování provádí vždy židovská žena, matka, která si poté zakrývá oči a pronáší požehnání pro celou rodinu. Ta pak v radostné atmosféře očekává příchod otce. Otec plní své povinnosti – navštíví očistnou lázeň mikve a pak synagogu, kde proběhne první šabatová bohoslužba, tak zvaná „Kabalat šabat“ (přijetí šabatu), během níž se čtou především žalmy.

Nejpůsobivější částí celé bohoslužby dodnes zůstává píseň „Lecha dodit likra kala“ (Pojď, příteli nevěstě vstříc) složená kolem roku 1540 rabínem Šlomo ha-Levim Alkabecem. Tento význačný kabalista žijící v Sefadu vyjádřil textem písně mystickou myšlenku o sňatku společenství Izraele jako ženicha s nevěstou Královnou šabat. Na závěr bohoslužby kantor žehná šabatu nad pohárem vína, čemuž se říká kiduš (posvěcení).

Po návratu ze synagogy otec žehná svým dětem a k chvále své ženy pronáší slova z knihy Přísloví: „Ženu statečnou kdo nalezne? Je daleko cennější než perly. Srdce jejího muže na ni spoléhá a nepostrádá kořist.“ (Př 31, 10–11) Potom pozvedá pohár a pronáší požehnání nad vínem, z poháru upíjejí všichni stolovníci.

Následuje obřadné mytí rukou a požehnání nad chalou. Posolené sousto chaly obdrží z rukou otce každý z přítomných. Jako hlavní jídlo se vždy velké oblibě těšila takzvaná gefilte fiš (plněná ryba), jejíž příprava je velmi náročná a toto jídlo bylo chloubou každé židovské hospodyně. U stolu se vede diskuze, probírají se pasáže z Tóry či jiná témata a zpívají se prastaré šabatové písně, takzvané zemirot.

Sobotní ranní bohoslužba začíná později než ve všední dny a trvá zhruba tři hodiny. Z Tóry se předčítá vždy příslušný oddíl – sidra. Ke čtení z Tóry je vyvoláno vždy 8 mužů a je to pro každého veliká pocta. Poslednímu z nich se říká maftir (ten, který končí), a ten předčítá navíc i vybrané pasáže z prorockých knih. Na závěr má rabín kázání, takzvanou drašu, které se váže na přečítanou kapitolu z Tóry.

Po návratu ze synagogy vládne doma poklidná, sváteční atmosféra, k obědu bývá šoulet, tradiční šabatová pochoutka z fazolí nebo hrachu s kroupami a husím či krůtím masem. Poté tráví každý svůj čas dle libosti – odpočívá, čte si, tráví chvilky ve společnosti přátel.

V podvečer se židé opět scházejí v synagoze, aby se pomodlili minchu, odpolední modlitbu a pojedli třetí šabatové jídlo, které je sice chutné, ale ne už tolik vydatné. Pomalu se stmívá a šabat se chýlí ke konci. Židé se s ním loučí krásným obřadem, kterému se říká havdala čili oddělení. Šabatová duše opouští tělo, loučení si židé zpříjemňují vonným kořením v rozličně ztvárněných kořenkách.

K havdale je dále zapotřebí havdalová svíce, která je spletená ze čtyř pramenů a čtyři knoty se spojují v jeden veliký; svíci drží vždy nejmladší chlapec z rodiny. Otec pronáší tři požehnání – nad vínem, kořením a nad plamenem svíčky.

Havdalová svíčka je první světlo, které je možné zapálit po šabatu. Symbolizuje úvodní akt Stvoření, totiž Hospodinova slova „Budiž světlo“. Poté uchopí otec pohár a říká: „Pochválen budiž, Hospodine, Bože náš, králi světa, jenž jsi učinil rozdíl mezi všedním a svatým, mezi světlem a temnotou, mezi Izraelem a národy, mezi dnem sedmým a šesti dny práce.“ Zbytkem vína uhasí plamen svíčky. Šavua tov! Dobrý týden! přejí si všichni. Šabat skončil, nastává běžný pracovní týden, s vidinou toho, že bude opět zakončen svatým šabatem.

další seriály