Po Silvestru přichází vystřízlivění a postupné smíření s tokem všedních dní. Už žádné cukroví, dárky ani ohňostroje. Jen realita, která není vždycky veselá. Těžkou novoroční kocovinou si prochází podle dokumentaristy Vitalije Manského i Rusko, ale trvá mu to už 20 let. Na Silvestra 1999 rezignoval prezident Boris Jelcin a jako dočasného zástupce za sebe vybral v té době nepříliš známého Vladimira Putina. Manskij se stal jeho osobním dokumentaristou a svými filmy mu pomohl k vítězství v následných prezidentských volbách.
Po letech se režisér ke starým záběrům vrací, přikládá některé dosud nezveřejněné a nový tvar komentuje. Na přelomu tisíciletí totiž netušil, komu to vlastně pomáhá k moci. Nyní je Manskij v opozici, žije v Lotyšsku a v dokumentu Svědkové Putinovi poodhaluje, jak snadno a „demokraticky“ se může do čela státu dostat autoritář. Základem je strach občanů a zjevení silného hrdiny v pravý čas. A samozřejmě dobře propracovaná kampaň, která vůbec nevypadá jako kampaň.
Jak napovídá název dokumentu, není to film o Putinovi a ani jej nechce démonizovat, jak bychom od ukrajinského režiséra možná očekávali. Mnohem víc vypovídá o těch, kteří z něj udělali prezidenta. Nejzásadnější roli podle dokumentu sehrál Boris Jelcin, který na konci roku 1999 nečekaně abdikoval. V archivních záběrech Jelcin bez rozpaků hovoří o tom, že chtěl dát Putinovi před ostatními kandidáty náskok, aby si mohl funkci vyzkoušet a mít tak lepší pozici. Putin díky tomu projel Rusko křížem krážem, získal obrovskou mediální pozornost a ujistil všechny vyděšené občany, že zatočí s čečenskými teroristy. Neúčastnil se televizních debat a tvrdil, že nedělá žádnou kampaň a že si chce občany získat tím, jak „maká pro stát“.
Po triumfálním vítězství Putin děkuje svému týmu a uznává, že kampaň byla skvěle psychologicky promyšlená. Autor dokumentu rozechvělým hlasem komentuje záběry a vypočítává, kdo všechno z Putinova týmu skončil po jeho převzetí moci v opozici a nebo v ústraní. Skoro všichni. Paradoxně jej do prezidentské funkce prosadili liberálové a demokraté, které Putin jako prezident zaskočil. Manskij ale v rozhovorech opakovaně zdůrazňuje, že vládnout Rusku by stouplo do hlavy i Ježíši Kristu.
Režisérovo varování je namířeno právě tímto směrem – není to Putin, kdo je autoritář, ale obyčejní ruští občané, kteří po někom takovém prahli a dali mu důvěru. A taky lidé v jeho blízkosti, včetně Manského, kteří mu uvěřili. To oni jej stvořili. Putin byl jen odpovědí na politickou poptávku většiny. Hned po Stalinovi (!) je považován za největšího Rusa, jak vyplynulo z ankety nezávislé agentury Levada v roce 2017. „Stát je jako zahrada. Aby vzkvétal, musí se vyrvat plevel, říká v dokumentu Putinovi bodrý důchodce, který mu tiskne do ruky láhev nakládaných okurek. A odpověď budoucího prezidenta? „Přesně tak to uděláme.“ Nádherné souznění mezi občanem a prezidentem. Až z toho mrazí.
Dokument Svědkové Putinovi je ale pozoruhodný hlavně díky svému autorovi, který kdysi těmito záběry Putinovi sloužil a dnes jej skrze ně kritizuje. To jen dokazuje základní tezi profesora Billa Nicholse – základním rysem dokumentu není autentičnost záběrů, ale tzv. dokumentární hlas. Tedy názor, který dokument sděluje tím, jak záběry komponuje, komentuje, stříhá, jakou volí doprovodnou hudbu a tak dále. Filmové záběry reality samy o sobě nesdělují skoro nic, jsou jen záznamem dění a nemusí nutně vybízet ke konkrétnímu postoji. Vitalij Manskij si v rámci stejných záběrů vyzkoušel dva různé dokumentární hlasy. Jeden v opojení a druhý po vystřízlivění.
Svědkové Putinovi, 21. ledna v 19.30, Kino Panorama
