„V lidech přetrvávají předsudky a strach z neznámého.“

Rozhovor s Marií Wetterovou, ředitelkou Paprsku Velké Opatovice. V Paprsku žijí lidé s mentálním či kombinovaným postižením a v posledních letech podobně jako v celé České republice postupně přechází ze společného bydlení ve velké skupině do komunitnějších forem bydlení. V rámci tohoto procesu Paprsek naplánoval mimo jiné výstavbu dvou domů pro chráněné bydlení ve Svitávce. Tam se ovšem proti tomuto záměru zvedla velká vlna nevole, klienti byli označováni za nebezpečné devianty a protestní výzvu zastupitelům podepsalo bezmála 300 lidí.

Marika WetterováMarika Wetterová   foto: Tomáš Znamenáček

Jsou klienti Paprsku nebezpeční?

Nejsou. Ta služba tady funguje 55 let. Z toho 30 let byla v Borotíně, kde na ně dodnes vzpomínají – a taky tam někteří chodili volně a byli součástí komunity. V Opatovicích jsme 18 let a taky zde nikdy nebyl žádný incident. Jsou to lidé, kteří mají nějaký hendikep, ale díky sociální službě, která se u nich střídá a dělá osobní asistenci, se naučili ve společnosti fungovat. Na první pohled možná vypadají trošičku jinak, ale chovat se ve společnosti umí. Možná jsou poněkud bezprostřednější než my.

Vy jste zařízení pro lidi s jakým typem postižení?

Cílová skupina jsou osoby s mentálním nebo kombinovaným postižením. To znamená třeba mentální postižení a k němu tělesné nebo smyslové postižení – zrak, sluch, řeč.

Problémy s agresí klientů nemáte?

Ne. Ale jsme velkokapacitní zařízení, kde je klientů sto. Každý z nich má specifický problém a přístup k němu musí být individuální. Poruchy chování se zde objevují, ale i u nás mohou být pouze klienti, kteří se dokáží přizpůsobit nastaveným pravidlům.

Takže ke konfliktům dochází jako všude, kde je sto lidí pohromadě.

Ano. Nevychází to ale z jejich postižení. Je to z toho, že žijí v nepřirozeném prostředí a v hrozně velké komunitě. My se taky někdy ráno probudíme, bolí nás hlava a dáme to poznat tomu, kdo s námi sedí u snídaně. Úplně stejně to funguje v Paprsku, taky mají někdy různou náladu a holt po sobě někdy křiknou. To se stane. Ale není to agresivita, že by si šli po krku a ubližovali. A stále je tam personál, takže když se někdo probudí s tou špatnou náladou, vezmou si ho k sobě a komunikují s ním. Problémy ale opravdu spíše vznikají z kumulace velkého počtu lidí než z důvodu mentálního postižení.

Ve výzvě, která kolovala po Svitávce, se mimo jiné říká, že dnes jsou klienti zavření v ústavu a nejsou připraveni na kontakt se společností. Do jaké míry jsou dnes zavření?

Zavření být nikde nemůžou. Zákon nám neumožňuje nikoho zavírat, my nejsme restrikční zařízení. Naše zařízení je celodenně otevřené. Některý klient ale nezvládne chodit sám ven, takže s ním jde vždycky personál – protože se nedomluví, nebo se nám ztratí, odbočí na špatné odbočce a už se nedokáže vrátit. Ale ti, co to tam mají zmapované, znají cestu, tak si normálně zajdou třeba do obchodu sami. Zamčení nikde nejsou. Zamykáme na noc vstupní dveře, jako to normálně děláme všichni i doma.

Ve výzvě se také psalo, že jsou pod silnou medikací.

Medikace je obecný pojem. Já jsem taky pod medikací, skoro každý člověk v nějaké fázi svého života léky bere, protože mu je dá doktor, ale je to jeho osobní věc.

Jasně, ale tady bylo asi míněno, že jsou zatlumení nějakými léky, aby nedělali problémy.

Ne, to ne, to nemůžou. Jsme zařízení poskytující sociální službu, takže nesmíme podávat klientům žádné léky bez ordinace lékaře. Opět jde o běžně známý vztah lékař pacient.

Klienti s projevy agresivity by asi nebyli uživateli chráněného bydlení?

Nebyli.

Při pohybu klientů po Velkých Opatovicích jste v posledních letech neregistrovali stížnosti?

Jsem v Paprsku necelé dva roky a neregistrovala jsem vůbec žádný problém. Kontaktovala jsem bývalého dlouholetého ředitele pana Cápala, a ten mně řekl, že neměl nikdy žádný problém. Ani v Borotíně, ani ve Velkých Opatovicích. A doložili mi to jak bývalý starosta, tak nynější starostka Velkých Opatovic.

Víc jako v domácnosti

Co má vzniknout ve Svitávce?

Dva rodinné domy. Přízemí plus první patro. V každém tom domě bude bydlet šest lidí. To je všechno.

Budou tam bydlet sami?

Ne. Respektive ano, bydlet tam sami budou, ale bude se u nich střídat personál, který bude zajišťovat čtyřiadvacetihodinovou službu. Tito zaměstnanci tam ale nebudou bydlet, ti tam budou chodit do práce.

Klienti tam tedy nebudou sami.

Ne. To se nestane, je tam nastavená nonstop služba.

Tento záměr se plánoval déle a nyní se má začít stavět?

Paprsek vstoupil do takzvaného procesu transformace v roce 2013. První dva tři roky se řešilo jen to, jak bude transformace probíhat. Museli se na to připravit zaměstnanci, klienti, celé zařízení si muselo udělat strategický plán. Jakou cestou se půjde, jak moc se bude transformovat. Tomu se věnovaly tři roky.

Pojďme prosím nejdřív vysvětlit, co to vlastně je proces transformace.

Transformace je právě to, že se ustupuje od velkých pobytových zařízení, kde je sto a více klientů, k poskytování této služby komunitním způsobem. Vznikají malé domovy pro osoby se zdravotním postižením (DOZP) nebo malá chráněná bydlení, kde je třeba maximálně dvanáct uživatelů v jednom objektu. Služba se jim poskytuje stejná, ale jde o to, aby žili víc způsobem jako v domácnosti, v komunitě. Aby nebyli v nepřirozených velkých celcích.

Všechna tato malá zařízení se mají situovat do běžné zástavby, kde žije běžná populace. Někde je to formou pronájmu, někde se objekt koupí. Svitávka je případ, kdy jsme se rozhodli nové objekty postavit.

Paprsek má jen tento záměr, nebo jich máte víc?

Už máme chráněné bydlení v Opatovicích na sídlišti, kde máme dva byty – jeden koupený, jeden si pronajímáme. Jeden provozujeme dva roky a druhý rok.

Ve stejném režimu? Klienti tam bydlí a střídá se tam služba?

Ano, v každém bytě bydlí čtyři klienti. Další projekt by se měl realizovat od roku 2020 v Boskovicích, kam by mělo jít dalších osm klientů. Domy ve Svitávce jsou od počátku koncipovány pro dvanáct klientů. Ale protože je to jediný investiční projekt, má trochu delší přípravnou cestu. Žádalo se o peníze z evropských fondů. Když jdeme poptávat nemovitost na pronájem, je to otázka půl nebo tři čtvrtě roku, než vhodnou nemovitost najdeme. Pouze ve Svitávce jdeme tou cestou, že postavíme úplně nové domky.

Čili to, co ve Svitávce chystáte, už funguje ve Velkých Opatovicích formou bytů. Problémy tam nejsou?

Nejsou. První byt jsme obsazovali před dvěma lety a klienti byli už důchodového věku. Jeden hrozně špatně slyší, takže prvních pár měsíců jsme řešili klasický problém soužití na bytovce – hlučnost. Klienti byli zvyklí brzo vstávat, jak to měli zaběhlé, takže asi půl roku trvalo, než si udělali normální režim, co míváme doma, když nemusíme do práce. A toho nedoslýchajícího jsme museli naučit, že nad ním i pod ním bydlí lidé, a pokud už si brzo ráno vaří kafe, nesmí u toho třikrát něčím třísknout. Ale to jsou naprosto běžné problémy, jako řeší třeba i rodiny s dětmi, které jsou někdy hlučné.

Ve druhé domácnosti bydlí mladší kluci, kteří tento hendikep nemají a delší dobu trénovali v našem tréninkovém bytě. Už jsme věděli, na co narazíme, takže tam se už nic takového neprojevilo.

Takže takovou reakci obyvatel, k jaké došlo ve Svitávce, jste nečekali?

Ne.

Nikde jinde jste se s tím nesetkali?

Ne.

A co kolegové odjinud nebo s nadřízení z kraje? Nedochází k tomu?

Ne formou anonymních letáků. Že je někde v bezprostřední blízkosti komunita, která má výhrady, aby to byli jejich sousedé, s tím se určitě setkávají. Řešila to třeba kolegyně ve Svitavách, udělala osvětovou kampaň a všechno to bylo v klidu. Lidé po roce provozu zjistili, že jejich připomínky byly nerelevantní a dnes to funguje dobře. To stejné zažil kolega, který otevíral chráněné bydlení v Mikulově.

Nepodcenili jste komunikaci s lidmi ve Svitávce?

Není to tak. My jsme až v září loňského roku dostali z fáze příprav k realizaci. Hned v říjnu jsem dávala informační článek do Regionpressu, aby se dostalo do povědomí, že jsme se posunuli a chceme začít stavět. Od ledna jsme chtěli začít pracovat na informační kampani. Jenže nás osočilo asi sedm lidí, bezprostředních sousedů, ve druhé polovině prosince. To jsem byla i na zastupitelstvu. Ti reagovali na můj článek. Do okamžiku, kdy se mají domy dostavět a klienti nastěhovat, máme ještě skoro dva roky.

Marika WetterováMarika Wetterová   foto: Tomáš Znamenáček

Prostor rozptýlit obavy

Jak jste reagovali na tu první vlnu nevole?

Okolo 20. prosince mi dopoledne zavolal pan starosta Svitávky, že se mu ozvali nejbližší sousedé a že by potřeboval, abych přišla vysvětlit, co je to chráněné bydlení, kolik klientů tam bude a ten projekt samotný – kdy a jak se bude realizovat a podobně. Souhlasila jsem a on říká, že by to potřeboval ten den večer. To už jsem si samozřejmě nestíhala připravit nějakou prezentaci s obrázky, ale on řekl, že to nevadí, že mám hlavně přijít.

Přišla jsem, sedělo tam patnáct zastupitelů, já a asi deset lidí. Tipovala bych tři čtyři rodiny. Spíš mladí lidé, mladší než já. Pan starosta mě uvedl, já jsem vysvětlila, kdy chceme stavět, jak to bude v chráněném bydlení vypadat, co tam bude za typ klientů a tak dále. V ten okamžik začalo napadání: vy nám dáte schizofreniky, to jsou sexuální devianti a podobně. Snažila jsem se jim to v klidu vyvracet, ale když někdo nechce poslouchat, tak prostě neposlouchá. Asi po tři čtvrtě hodině, když už nikdo neměl žádný dotaz, jsem se rozloučila a odešla.

Druhý den mi volal pan starosta a omlouval se za jejich chování, protože byli opravdu dost neurvalí. Volal mi i jeden z účastníků a taky se omlouval, že se nechovali zrovna pěkně. Říkala jsem mu, že jejich prvotní reakci chápu, neberu to osobně a myslím si, že bude dost prostoru na to, abychom si to vysvětlili a abych mohla jejich obavy rozptýlit.

A stalo se to?

Jeden z nich mi volal, jestli by se mohl po Novém roce ozvat, že by chtěl vidět ten projekt. Řekla jsem mu, že určitě ano, že se může přijet podívat, nebo můžu přijet já. S tímhle jsme se rozešli. I starostovi jsem řekla, že to přes Vánoce necháme být a po novém roce si zavoláme a uděláme třeba nějakou veřejnou besedu.

Co se dělo pak?

Asi 6. nebo 7. ledna mi na Facebooku přistála výzva Pozor občanům! – letáková akce, která začala ve Svitávce, a upozornění, že se rozběhla šílená diskuse na profilu Svitávky. Podívala jsem se na to a bylo to dost hrozné. Domluvili jsme se s panem starostou, že musíme udělat veřejnou besedu a on se chtěl ještě předtím sejít se mnou a se zástupci kraje na pracovním zastupitelstvu. Svolání má své zákonitosti, takže je naplánoval na 21. ledna. Tam byli nakonec všichni z kraje, kdo jsou do projektu zainteresovaní. Do té doby jsme se domluvili, že nebudeme reagovat.

A výzvu nakonec podepsalo skoro tři sta lidí.

A někdy v polovině měsíce přistála v poště výzva mně, starostovi, kraji, ministerstvu a podobně. Tam nejbližší sousedé pozemku, kde se má začít stavět, formulovali spoustu požadavků.

Toho 21. ledna jsem se sešli na zastupitelstvu. Předtím mě ještě kontaktoval jeden ze zastupitelů, jestli by se mohl zastavit a že by se chtěl podívat do chráněného bydlení. Souhlasila jsem, už někdy po Novém roce jsem říkala starostovi, ať tam ty sousedy pozve, ať vidí, o co jde.

To proběhlo?

Ano. Pak stejně šířili, jak to bylo hrozné a šílené. Jeden do toho bytu ani nešel, že je mu z toho špatně. Odmítali klientům i podat ruku a pozdravit je. Po návštěvě se taky někteří omlouvali, že se chovali nevhodně.

S panem zastupitelem jsme byli domluvení na schůzku a večer předtím mi volala šéfka chráněného bydlení, že je na bytovce navštívil nějaký pán, který se představil jako zastupitel Svitávky. Ocházel sousedy a sídliště, a protože naše byty nejsou nijak označené, asi omylem zazvonil i na nás. Holky ho vzaly dovnitř, viděl klienty, mluvil s nimi. Ráno napsal, jestli mohou s kolegou přijet.

A přijeli?

Ano. Zeptala jsem se ho, co tedy říká na chráněné bydlení, a on že je to v naprostém pořádku, že obcházel všechny sousedy a i sousedka, která bydlí těsně nad, řekla, že prvních pár měsíců byl trochu problém s hlukem, to jsme vyřešili a teď ke mně chodí na kafe, pomáhají nám udržovat chodníky, v létě si dělali společně oheň. A když jí řekl, že ve Svitávce to má být rodinný domek, tak mu řekla, že se vůbec nemá bát, že to o klientech ani nebude vědět. Na bytovce je to přece jen jinačí. Byl se podívat i do obchodu, ptal se prodavaček. Taky mu řekly, že tam klienti chodí, někteří sami a někteří s personálem, a že je to v klidu a v pohodě. Tohle pak přednesl i na zastupitelstvu. My jsme znovu všichni vysvětlili, co je to chráněné bydlení.

A mělo to nějaký efekt?

Odcházeli jsme s tím, že městys, kraj i my o tu stavbu stojíme, nechceme to nechat spadnout a že se pokusíme veřejné mínění obrátit v náš prospěch.

Lze věřit, že se to může ještě podařit?

Já jsem optimistka, věřím tomu. Ale nemyslím si, že bychom mohli přesvědčit stoprocentně všechny.

Čím si vysvětlit, že zrovna ve Svitávce nastala takto odmítavá reakce?

Minulé režimy měly tendenci své postižené schovávat před běžnou populací jako něco nevhodného – i to je možná důvod myslet si, že jsou nebezpeční. Naše společnost se musí postupně naučit vnímat každého jedince jako rovnocenného a právoplatného člověka. V lidech přetrvávají předsudky a strach z neznámého.

Takže spíš strach, ne odpor k postiženým lidem?

Nemohu mluvit za všechny, ale chci věřit, že ne. Podle mě by nešli do takhle ostrého sporu, kdyby náš projekt nebyl v poslední fázi před výstavbou a odpůrci pravděpodobně neviděli jinou možnost

A mohou výstavbu zarazit?

Nedokážu předvídat.

Jedna věc je tedy ten prvotní impuls, ale čím si vysvětlit, že to takto zarezonovalo a petici podepsalo tolik lidí?

Protože materiály s nepravdivými tvrzeními – a taky facebooková diskuse, kterou městys nakonec smazal – vytvořily enormní nátlak. Nebylo to košer jednání, jako když máš petici za D43, někde na radnici leží papír, a pokud chceš, můžeš se přidat. Strach je prazvláštní emoce.

A to, před čím letáky varovaly, je něco úplně jiného, než se chystá?

Ano.

Co teď dál? Nemáte nakonec vy obavu tam klienty poslat, když tam budou mít takto naladěné sousedy?

Obavu samozřejmě máme, ale osobně jsem pořád přesvědčená o tom, že sousedé jsou normální. Že teď jen vidí rudě, chtějí zvrátit rozhodnutí a samotnou stavbu, ale pokud zjistí, že ji nezvrátí, tak věřím tomu, že nebudou sami sobě kazit život tím, že by nás permanentně otravovali přes plot. Když doteď fungovali v komunitě normálně a nikdo o nich nevěděl, je to momentální afekt.

Setkání s veřejností se plánuje?

Ano, starosta a kraj dolaďují termín a my plánujeme osvětovou informační kampaň, která by setkání měla předcházet. A součástí bude pozvánka na setkání. A všem stranám jsem nabídla, ať se zajedeme podívat do Mikulova, kde už takřka stejné domky stojí a fungují. Aby viděli, že to není o nic vyšší – minulý týden jsem se ve Svitávce ještě znovu dívala na okolní domy, taky mají první patro a podkroví. Výškově budou podobné. Nejdeme tam stavět jadernou elektrárnu, ani chemičku, ani noční klub, který by měl kohokoliv rušit. Bude tam normálně bydlet šest lidí v každém domě.

Kteří – když se vrátím na začátek rozhovoru – nejsou nebezpeční.

Nebezpeční nejsou.

Marika WetterováMarika Wetterová   foto: Tomáš Znamenáček

Stejné pocity a potřeby jako my

Co z toho všeho plyne? Je společnost připravená na ten proces transformace, o kterém jsme se bavili? Bude to probíhat dál?

Musí. Cesta je naprosto jasná a je správná. Zákon platí už deset let. Jižní Morava je jedna s posledních, která do procesu vstoupila. A jsou zařízení, která nejsou v částečné, ale v úplné transformaci. Takže zámečky někde na kopci úplně opouští a jdou do normální společnosti. Tohle je jediná cesta. Zablokuje-li se výstavba našich domů, časem stejně nějaké chráněné bydlení nebo podobná služba vznikne. Nemusíme ji provozovat my, může to být úplně jiný poskytovatel. Nemusí být formou výstavby – pronajmou si domek nebo byt a nastěhují si tam, koho chtěji. Má někdo právo řešit, kdo bude jeho soused, pokud ho neomezuje a neruší?

Nechybí přece jen na straně státu větší informační kampaň, aby na to byli lidé připravení?

Nemyslím si, že stát je schopen nám tohle ze své pozice vyřešit. Nakonec vždycky musí dojít na přímou vysvětlovací kampaň z očí do očí. Kdo chce, zadá si na internetu heslo chráněné bydlení a všechno se dozví, ale kdo to chce ignorovat, ten to ignorovat bude.

S trochou nadsázky by se dalo říct, že i tenhle průběh příprav chráněného bydlení je přirozený proces, kterým společnost transformaci postupně přijímá?

Úplně přirozený není, ale zřejmě tak proběhne.

Co s člověkem udělá osobní zkušenost s takovou negativní vlnou? Změní se jeho pohled na společnost?

V mém případě ne. I nesouhlasný názor je názor, je třeba jej respektovat a hledat cestu k domluvě.

Bavili jsme se o tom, co to znamená pro klienty, že se dostanou z ústavního bydlení blíž domácímu prostředí, což zvýší kvalitu jejich života. Je zde taky nějaký přínos pro majoritní společnost?

Určitě. Jednoznačně. Je dobré, když si každý z nás uvědomí, jak velkou výsadu na světě má, když nemusí řešit takový hendikep u sebe nebo u svého dítěte. Žádný z rodičů, kterému se narodilo mentálně postižené dítě, si to samozřejmě nepřál. Někdy se to stane okolnostmi, těžkým porodem a podobně. Někdy zahraje svou roli genetika a někdy to, že se k sobě rodiče v době, kdy počínali dítě, nechovali zodpovědně. I když máme krásnou a zdravou rodinu, může přijít okamžik, kdy o ni můžeme přijít. Stačí autonehoda, úraz. Nikdo to nemá dáno, každý může jednou potřebovat stejnou dopomoc, jako dnes moji klienti. Ne všichni mají jen mentální postižení, někteří jsou na vozíčku a podobně. Potřebujeme vědět, jak se k těm lidem chovat, a to se naučíme jen pokud budou s námi žít. Tito lidé mají stejné pocity a potřeby jako my.

Ostatně nikde není napsáno ani to, že nám to bude do posledního dne myslet.

Přesně tak.


Provoz novin vyžaduje hodně práce a peněz. Ohlasy už pátým rokem dotujeme z vlastní kapsy, protože v nich vidíme smysl a možnost zlepšit život v našem regionu. Našli jsme dostatek čtenářů, kteří mají o naše texty zájem, ale zatím jen málo těch, kteří by nám přispěli finančně. Navzdory tomu ale nechceme naše texty uzamykat jen pro platící, záleží nám na tom, aby se dostaly k co největšímu počtu čtenářů. Jestli nás rádi čtete, zvažte prosím pořízení předplatného. Bez dostatečného počtu platících čtenářů zanikneme.

další rozhovory