V úterý dopoledne nás zastihla smutná zpráva. Zemřel zpěvák, hudebník a showman, kterého mnozí občané Boskovic osobně pamatují jako Daniela Konečného, po celé republice byl ovšem známý pod uměleckým jménem Daniel Nekonečný. Zajímavé je, že v rodných Boskovicích nejspíš nikdy nevystupoval, nebo o tom alespoň nevím. Na Boskovice – a především na pávy v zámecké zahradě – ovšem občas někde zavzpomínal.
První, co na jeho jevištní personě diváky a posluchače upoutalo, musel být nejspíš jeho excentrický projev a extravagantní zjev. Tomáš Steiner ve svém statusu píše, že dadaistickými bláznivinami plnými barev Daniel Nekonečný oslňoval už v osmdesátých letech, kdy prý taková hudba byla vlastně taky na pomezí undergroundu, i když v kontrastu s vážně míněným a těžkomyslným proudem. A že to tehdy ještě nebyla taková komerce.
Já bych ovšem za nějakou komerci nepovažoval ani jeho tvorbu porevoluční. Možná se se svou kapelou Šum svistu zčásti svezl s určitou vlnou eklektické world-music, tato vlna u nás ovšem nikdy žádný mainstream netvořila. Album Tančírna z roku 1993 je nabité barevnou hudbou a lehkým humorem, z velké části je instrumentální a kupodivu na výrazném frontmanovi ani tolik nestojí, i když jeho přínos je samozřejmě výrazný a charakteristický. Svého času mi Tančírna v discmanu rotovala docela často.
Pro většinu lidí mohlo zůstávat záhadou, jaký je Daniel Nekonečný v civilu. Je to všechno opravdu pouze jevištní persona a jinak se chová spíše standardně? Nebo je to úplný blázen? Je vůbec možné, aby si někdo trvale zachovával tak obrovskou míru dobré nálady a enthusiasmu?
Osobně si myslím, že Daniel Nekonečný byl autentický. Nebyl to dle mého názoru typ baviče nebo klauna, který by svou veselou povahu musel předstírat nebo se nějak příliš přetvařovat. Jeho vlastní odpovědi na různé otázky bývaly sice často enigmatické a obsahovaly součásti jakéhosi jeho vlastního imaginárního světa: velvyslanec ministerstva rozkoší, přenosný diamantový palác… Tento svět byl však zároveň nejspíš i jeho životní filosofií. Také jeho blízcí říkají, že byl vždy bezprostřední a plný energie, na druhou stranu ovšem i normální člověk, který si dokáže i popovídat a v lecčems poradit. Zároveň se ovšem vydává na výpravy do exotických džunglí…
Být králem rozkoše pro Daniela Nekonečného znamenalo „co nejvíce rozkoší nejenom přijímat, ale co nejvíce jich také rozdávat“. Ne každému jistě jeho osobnost sedla, a především jeho pozdější období někteří označují ze jeho parodii sebe sama, zůstává však spousta dalších, kteří vzpomínají, že z něj opravdu sálal optimismus a radost. Daniel Nekonečný se tedy možná vydal na výletním parníčku do hlubokých končin amazonského prrralesa a nebo ještě někam dál, o konečnosti či nekonečnosti jeho vnitřních cest můžeme mít na rozdíl od konečnosti jeho pozemského života nyní pouze neurčité dohady. My se ovšem můžeme s hudbou Daniela Nekonečného do exotických krajů vydávat naštěstí už navždy.
