Rendez-vous s jazykem: Nářečí malohanácké, horácké a horské

Zatímco v minulém díle našeho seriálu jsme se více věnovali nářečním podskupinám západního Boskovicka, dnes svou pozornost opět obrátíme k jeho východním částem. Z nich jsme si již představili vlastní nářečí boskovické, a tak zbývá pojednat o nářečí Malé Hané a Horácka a o nářečí horském. Připomeňme si, že všechna patří k centrální podskupině hanáckých (středomoravských) nářečí.

Malohanácké nářečí

Malohanácké nářečí zahrnuje oblast Jevíčska. K jeho nejtypičtějším rysům patří velmi široce vyslovované hlásky eo. Ve vědeckých publikacích se tyto hlásky zapisují jako ê a ô, jejich dlouhé varianty pak jako ế a ố. Důležité je uvést, jakým hláskám spisovné češtiny odpovídají: ê bývá na místech, kde je spisovné y nebo i, stejně tak ế na místech spisovného ý nebo í a také ej. Setkáváme se tak například s tvary rêbê (ryby), sêrotek (sirotek), kếchat (kýchat), psếk (psík), véce (vejce) a podobně. Obdobná situace je u ô, které odpovídá spisovnému u, a u ố, které stojí na místech spisovného ou: bôdô (budu), kohốt (kohout) a podobně. Jiným zajímavým rysem je tzv. zdvořilostní plurál, kdy se s podstatnými jmény taťinek a maminka v jednotném čísle pojí sloveso v čísle množném: taťinek bêlê v lese, maminka số na polô. Následuje ukázka delšího ústního projevu v malohanáckém nářečí.

Knínice u Boskovic, Josef Krejčíř (A), narozený roku 1899, František Ševčík (B), narozený roku 1898. Zdroj: České nářeční texty. Praha 1976, str. 166–167.

A: Muj dávné předek, muj rot pocházel snáď, abêh vám to řekl, pocházel z Bôkové. A přêšil do Noviči, do Noviči – to je za Letovicama – prosťe jako pacholek. A přet ťim vládl jehló. Tak šêl. A nemňel přimňeňi, mňel jenom mino. Franta nebo Jozef. B: Franta nebo Jozef.

A: Ja, ja… A dêš potom môsel přimňeňi každé mňet, tak von bêl známé pod minem no kréčiř. Ôž dêš šêl. Tak to mô zvostalo a dostál v Novičó pocedek. Dêš potom se zakládalê tê pocetkê, tam von jé takê dostál. No bêl tam prosťe ôčedňik, ďefčat prosťe nebêlo. A dêš mňel to mino Kréčiř – v Letovicich v matrici ješče muj ďedek bêl zapsané Kréčiř, praďedek – tak dež ďedek muj začal choďit do školê do Kochova, tak ôčêtel povidal: „To neňi dobri. Tê seš Krejčiř. Bôješ môset mňet to jé.“ A tak jôš ten ďedek se psál potom s tém jé a jôš nám to zvostalo.

Otýn Břeněk

Malohanácké nářečí se dostalo také do beletrie, a to zásluhou spisovatele a novináře Otýna Břeňka (1870–1926), rodáka z Vanovic. Ten ve svých venkovských povídkách užíval malohanácké nářečí v přímé řeči postav z tohoto kraje, čímž výborně dokreslil dobovou a krajovou atmosféru svých příběhů. Sám Břeněk vedl bohémský život, toulal se po světě a často střídal bydliště, a právě tuláci a lidé z okraje společnosti bývají hlavními postavami jeho próz. Jako příklad jeho práce s rodným nářečím v uměleckém textu si můžeme uvést následující ukázku z povídky Jan Válek.

„Eno, podivéme se na Honzo, jak mo to de“, pověděla hospodyně. „Vidiš, škoda tě tólat se po světě – aspoň vo žnich máš bet doma. Je vo chlape bida – nakládat, skládat, sict, mlátit –“.

„Jenom jé moc nechval“, zasmála se Hanče hospodyni. „Lepši je, dež je pan Honza v tech Báborech. Doma ničeho klodnyho nehodělá – a jesle, tak chvilečko. Zétra jož mlátit nebode –“.

Honza se ušklíbl; „ty pořáď cosi na mně vidíš“, pověděl Hanči. „Dyž mlátim, tož mlátim a budu mlátit –“.

„Leda hobó“ – přerušila jej Hanče břitce.

Do Jana Válka, jako kdyby elektřina zajela. Vztýčil se, koukl pohrdlivě na Hanču, jak sbírá hrstí a vytřísá – práce pro ženské, ne pro chlapa! – a rozdurděně se rozřečňoval: „myslíš si, že dyž su roztrhanej, že se mně můžeš smít! Taky nechodíš do práce jako panička“.

„No, te chodíš do práce e do kostela jako pán“, posměšně přerušila jej vdova.

„Za žádnou prácu se nestydím“, zakřikl ji Honza.

„Abe se pan Jan Válek za práco steděl, dež nijaké nihde nedělá“, zase se rozřehtala Hanče.

„Mlátim přece –“.

„No ja! Haž hocétiš v hrsti šesták, bodeš mlátit v hospodě –“.

Horácké nářečí

Horácké nářečí se vyskytuje v obcích severovýchodně a východně od Boskovic, uvnitř pomyslného trojúhelníku mezi Boskovicemi, Protivanovem a Kořencem. Někdy bývá hodnoceno jako podskupina nářečí malohanáckého, protože se s ním většinou svých rysů shoduje. Široké ê, ế je v něm vyslovováno ještě šířeji, velmi výrazně. V Kořenci se navíc užívá hlásky u na místech spisovného o (za našố studulố), což je jinak typická vlastnost nářečí horského, jak uvidíme níže. Jako příklad projevu v horáckém nářečí uvádím následující ukázku.

Suchý, žena, narozená roku 1920. Zdroj: Stanislava Kloferová, Nářečí na Boskovicku. In: Miroslav Válka a kolektiv: Lidová kultura a nářečí na Boskovicku. Boskovice 2009, str. 308–309.

Jak se jídávalo

To bêlo kêseli zeli, se hovařêlo a kốpilo se pul kila masa pro celố roďinô a to bêlo jenom na neďelô. To maso se jedlo k tomô zelố, a to bêl svátečňi vobjet! Toho masa nebêlo tolik. Jednố za tếdeň pul kila masa. A co dál? Japka z mlikem na večeřô, šốpaní japka, bramborê, ja. To se vosolêlo a jedlo se. Sňidalo se kafé. Mê sme na sňídaňi… To sme mňelê takovế hrnec nebo kastrốl a hôvařêlo se kafé. Nakrájel se do toho chleba. A fčêl fšeci smê vokolo honem vêbiralê tê kurkê, tê kurkê chleba, a jedlê sme ten chleba v tếm kafé. A pak tam zvostala jenom ta střếtka… To bêlo sňidaňi pro fšeckê. Na vobjed bêla krôpica. S chlebem. Já dêš si ďelám krôpicô, tak si jô dodneska jim s chlebem. Krôpicô, řitčí, kốseg másla do toho a s chlebem. To sme jidávalê s chlebem.

Takê se pekávalê pekáčkê. Křesňi pekáčkê, japkovi. To bêlo japkovi ťesto. Bramborê – to se neřikalo. To se dalo jen tak na šporák. Vobracelo se to. Zaďelala se mốka z vodố, a dêž bêla velká sláva, tak se do toho dalo vajičko. A to se teda nafốklo! Pak se to potrhalo a vomakovalo a pocôkrovalo. Ešče se ďelalê šolánkê, japkovi, koláčkê. To se naválelo nebo nakrájelo. F tố válkố, dêš sem se já vdávala, to sme jezďilê na kole zháňet. Fšecko bêlo na listkê. Tak sme zháňelê kốsek kokosô. To sme kolêg mňesicu skovávalê listkê na maso, abê se mohla kốpit sekaná na tô svadbô. A peklo se, koláče, f pekárňi. To neegzistovalo pečeňi côkrovi, to jenom tê koláče bêlê! Mňela sem teťičkô, ta mňela krávô, dovezla mňe mliko a máslo na tô svadbô. Tolêg lêdô bêlo na svadbje a to bêla sekaná, koláče, ňidz vic. Ja, to bêlo ve válkô.

Horské nářečí

Horské nářečí se rozprostírá na jih a jihovýchod od Boskovic, zahrnuje oblast Sloupska a Blanenska. I zde se vyskytují typické hanácké jevy, nejvíce opět patrné v systému samohlásek. Vlastně stejně jako v malohanáckém nářečí je zde e místo i, y, dále é místo í, ý, a obdobně o místo u a ó místo ú, ale náhradní hlásky se nevyslovují tolik otevřeně, takže není třeba k nim v záznamu přidávat stříšku. Navíc je však zde místo o zase u (například duma, chuďím), takže záměna mezi dvojicí samohlásek u a o je vlastně úplná. Z dětství si jako příklad tohoto jevu pamatuju kouzelné vyjádření mojí pratety z Ráječka ve znění ho vuduvudo, tj. u vodovodu. Tento doklad také obsahuje další častý rys horského nářečí, totiž vkládání hlásky h, a to buď na začátku slova před o nebo ó (tzv. protetické h), nebo případně i uvnitř slova na hranici slabik (tzv. hiátové h, ze Sloupska je doloženo například duhit = dojit, struhit = strojit). Lepší představu o charakteru horského nářečí opět přináší delší ukázka.

Šošůvka, Oldřich Krátký, narozený roku 1919. Zdroj: České nářeční texty. Praha 1976, str. 170–171.

Puvidá: „Te, Krátkí, tak puzurojo, že se nám viklá meslím klín.“ Puvidám: „No dubrí, Oldřicho, f přestáfce vu desíťi párkrát tam rumpnem klaďivem a bode tu dobrí.“ Tak Oldřich puvidá: „Jaké máš hamřík? Máš trucho pjekné hamřík? Nu klaďivu pořádni. Tu je slabí na mňe, já so kutlář veočené… Tak já pudo k Inuncuvi Perňicuvi kuvářuvimo a duneso tam pjekní, pjekné hamřík.“ Tag dunesl tu névječi klaďivu. „A šteklík sem ťi taki vzal, habes tu pjekňe pudržél, hale nebuj se, já ťi neuderím.“

Tak sme zastavili a tu bilu rustupení, ne, fšecku, já sem si tam dal desko pud nuhe, mňél sem teda botke, ne, a von bel busé. A von: „Bješ s tó deščičkó prič, darmu bi se mňe viklale nuhe.“ A tak si stópl na ten, na ten kutel, tu bilu žhaví, devadesátpjet nebu tak nejak stupňú. A tema huléma nuhama tam stál. A puvidá: „Meslíš, bude još, Krátkí, dust? Još tu dustalu desed ran a još se nám tu, tu nepuhne.“ A já puvidam: „Já još ale, Oldřicho, já jož nemužo vedržet.“ A von: „Já još taki začínám nejakí teplu céťit.“ A vunu se mo još s teh nuch pářilu, jag deš koje kuňa! Tu belu smrat, tu belu strašní. A von puvídá, že začíná céťit teplu!

A tak sme tu hoďelali a: „Te, Krátkí, meslim bechme mňeli kópit suduvek.“ Nu tak šel k Tundovi. „Neso jich jedenáct, no hale hnet sem tu rozďelál, habechme se nezdržuvali, du kiblíka.“ Takuvé mňel kiblík vud marmeláde, tak tech jedenáct sudovek tam dál. Puvidám: „Oldřicho, ja nechco.“ „Ale já si tu dám vuhřít. So jakési trucho zachlazené. A žórá mňe v břocho.“ Tak si tu dál zehřít tech jedenáct sudovek a vepil je.

To ale legrace s ňém bela.


Provoz novin vyžaduje hodně práce a peněz. Ohlasy už pátým rokem dotujeme z vlastní kapsy, protože v nich vidíme smysl a možnost zlepšit život v našem regionu. Našli jsme dostatek čtenářů, kteří mají o naše texty zájem, ale zatím jen málo těch, kteří by nám přispěli finančně. Navzdory tomu ale nechceme naše texty uzamykat jen pro platící, záleží nám na tom, aby se dostaly k co největšímu počtu čtenářů. Jestli nás rádi čtete, zvažte prosím pořízení předplatného. Bez dostatečného počtu platících čtenářů zanikneme.

další seriály