V těchto dnech je tomu právě sto deset let ode dne, kdy se ve Lhotě Rapotině narodil František Svěrák, budoucí jazykovědec, autor významných prací o moravských nářečích. Jeho knihu Boskovické nářečí z roku 1941 jsme si již představili v jednom z minulých dílů našeho seriálu. Dnes si připomeneme jeho životní dráhu a přiblížíme hlavní zaměření a přínos jeho vědeckého díla.
Zdá se, že důležitým obdobím majícím vliv na Svěrákův zájem o jazyky bylo už jeho gymnaziální studium v Boskovicích. Vzpomínku na své vědecké začátky, publikovanou na sklonku života – v roce 1972 – v revue Universitas, zahajuje totiž František Svěrák právě zmínkou o svých středoškolských studiích na boskovickém gymnáziu v letech 1918–1926: „Gymnasijní studium mně dalo dobrou znalost němčiny, francouzštiny, latiny a základů staré řečtiny, a co je hlavní, vzbudilo ve mně lásku k filologii“. Stranou poznamenejme, že v úryvku se nenápadně ukazují dva rozdíly středoškolského vzdělávání za první republiky oproti dnešku: studium tehdy poskytovalo obsáhlou jazykovou výbavu, takže na vysoké škole už se mohl student soustředit na odborné studium (zatímco dnes filologické obory připomínají spíše lepší jazykové školy), a mnohdy se již při něm rozhodovalo o budoucím směřování mladého člověka (kdežto dnes většinou ani vysokoškolští studenti ještě v posledních ročnících nevědí, co chtějí v životě dělat).
František Svěrák pak v letech 1926–1931 vystudoval češtinu a francouzštinu na filozofické fakultě v Brně, kde k jeho učitelům patřily význačné osobnosti jako jazykovědec Bohuslav Havránek či literární vědec Arne Novák, především však jeho krajan, rodák ze Spešova u Blanska, tehdy nejuznávanější bohemista František Trávníček. Po absolutoriu a následném získání doktorátu v roce 1933 působil František Svěrák řadu let jako učitel na středních školách – v Brně, Ostravě, Zlíně a Bratislavě. Za druhé světové války byl totálně nasazen v Baťových závodech ve Zlíně, účastnil se však přitom také protifašistického odboje. V roce 1948 se habilitoval pro obor český a slovenský jazyk a v témže roce byl jmenován profesorem češtiny a slovenštiny na pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Tam pak strávil víceméně celý svůj vědecký život, přičemž od roku 1950 byl na zmíněné fakultě po dvacet let vedoucím katedry filologie.
Hlavní složku Svěrákova jazykovědného díla tvoří práce z oboru české dialektologie. Kromě menších studií k dílčím problémům napsal Svěrák tři větší monografie o vybraných nářečních oblastech na Moravě. Vedle již zmiňované knihy Boskovické nářečí (1941) jsou to práce Karlovické nářečí (1957) a Nářečí na Břeclavsku a v dolním Pomoraví (1966). Všechny přitom vycházejí z náročného terénního výzkumu nářečních jevů, kdy dialektolog formou ústních dotazů i písemných dotazníků získává od velkého počtu mluvčích informace o jednotlivých nářečních jevech, jejich podobě a rozšíření. Výsledkem je komplexní popis vybraného nářečí zahrnující hláskosloví, gramatiku i slovní zásobu, nechybí pojednání o vzniku daného nářečí, připojeny jsou též ukázky nářečních textů a mapky. Hlavní charakteristikou Svěrákova přístupu přitom bylo, že neviděl nářečí jako statické útvary, obsahující prostě relikty staršího stavu jazyka, ale jako dynamické, neustále se vyvíjející jazykové útvary, odrážející také sociální a generační rozdíly mezi jednotlivými mluvčími (například v článku „Starší a mladší vrstva nářečí svatobořického“ z roku 1950). Kromě tradičních venkovských dialektů se Svěrák zabýval také stavem městské mluvy v Brně a publikoval o ní průkopnickou monografii Brněnská mluva (1971), inspirující pak další, více sociolingvisticky zaměřené práce.
Druhou velkou oblastí Svěrákova zájmu byla metodika vyučování mateřskému jazyku na jednotlivých typech škol. Napsal řadu obecných a programových textů o vyučování mateřskému jazyku. Z konkrétních a dodnes aktuálních témat jsou hodné pozoru například jeho úvahy o problematice vztahu mezi jazykovou a literární složkou v hodinách češtiny nebo o tom, jak velké jazykové a jazykovědné vzdělání by měl mít středoškolský učitel. Svěrák byl kromě toho autorem nebo spoluautorem více než dvaceti cvičebnic a učebních textů češtiny pro jednotlivé stupně škol, od základních až po vysoké. Netřeba ovšem zamlčovat, že Svěrák byl konformní ke komunistickému režimu (v jednom nekrologu byl charakterizován jako „svědomitý funkcionář stranický i odborářský“) a zejména jeho texty z padesátých let jsou ideologickými otázkami poznamenány dosti silně. V jeho bibliografii tak najdeme například položky „Mateřský jazyk na národní škole ve světle usnesení předsednictva ÚV KSČ o učebnicích“, „Vyučování mateřskému jazyku z hlediska výchovy k vědeckému světovému názoru“ nebo „Několik myšlenek o úloze školy v kulturní revoluci“.
Třetí větší výzkumnou oblastí Františka Svěráka byly výklady původu a vývoje vybraných slov. Byly to většinou jen drobné příspěvky, uveřejňované kromě odborných časopisů a sborníků také v popularizační podobě v novinách, zejména v brněnském deníku Rovnost (opět se chce povzdechnout, že byly kdysi i doby, kdy denní tisk sloužil nejen k manipulaci, ale i kultivaci čtenářstva). Rozebíral například výrazy psina, cihla, kýžený, výdobytek, tkadlena, horník a havíř. Pozornost věnoval i výkladům vlastních jmen, konkrétně například jménu své rodné vesnice Lhota Rapotina a jejích pomístních jmen. V samostatném článku z roku 1948 ukázal, že v pramenech se vedle názvu Lhota Rapotina objevuje i zřejmě původnější Rapotina Lhota. Přívlastek Rapotina je zde přídavné jméno přivlastňovací od jména Rapota, což byl patrně zakladatel této vesnice. Přípona -in, -ina, -ino sloužila ve starší češtině k odvozování nejen přivlastňovacích jmen ženského rodu, jak je tomu výlučně v češtině nové (vzor matčin, matčina, matčino), ale i k odvozování přivlastňovacích jmen rodu mužského: doloženy jsou staré tvary jako například vévodin ve významu „vévodův“ či starostin ve významu „starostův“, a slovo Rapotina je tak dalším z těchto případů. Lhota Rapotina je tedy vlastně Lhota Rapotova, tj. patřící Rapotovi jako zakladateli.
Jako správný jazykovědec nevyhýbal se František Svěrák průzkumu slov vulgárních – například pojednal o nadávce fakan, fagan – či jinak choulostivých. Tak v dopise přednímu českému etymologovi Václavu Machkovi ze 7. března 1947 Svěrák poutavě píše o používání výrazu hovno v záporové funkci. Pro nás zde mohou být zajímavé zejména jeho doklady z Boskovicka:
…nevím, kde se vzalo mínění, že hovno je hanácký zápor. Je to český a slovenský lidový zápor. Znám jej z Čech a z hanáckých nářečí stejně jako ze Slovenska a ze Slovácka. Tak z Čech: Ale houno = ne (z Jilemnice), z han. nářečí: Ale hovno (z Boskovicka); ze Slovácka a Slovenska: Ale hovno (z Kyjovska, z Bratislavy). Poznal jsem, že temperamentní Slováci ho dovedou užívat se zvlášť milým důrazem. Na Hané je ovšem hovno běžný zápor (jako jinde), při němž se ani nemyslí na vlastní obsah slova. Na př.: Ale deť má hovno. Pudeš tam? Ale hovno. Při zdůraznění záporu nastává dloužení: Dám ti leda hóvno. Tento zápor někdy uklouzne i mladým, rozesněným děvčatům z nejlepších venkovských rodin při prvních společenských stycích s hochy. Mluví-li starší generace na Boskovicku o lidském lejnu jako o léčivém prostředku, říká eufemistické, zpodstatnělé svi < své, totiž hovno. Např.: Na takuvó voteklino je nélepši dat svi. Sem patří i přirovnání Deť je jako sochi pchi = je hubený, kde interjekce pchi (= fuj!) eufemisticky nahrazuje slovo hovno.
Větší rozmanitost jsem poznal na Slovácku, a to na Kyjovsku. Také tam je hovno běžný zápor. Na př.: Fčíl mám hovno. Pudeš do Kyjova? Ale hovno. Ale dostaua sem leda hrubé hovno. Zdůrazněný zápor se vyjádří přirovnáním nebo i jinak: Ale ano, dám ti, dám, leda hovno hrubé jak rukáf. Mysléu si, že dostane dva baráky a dostáu zatím dvě hovna. Pak je tu řada rčení: Ty mně budeš mastit hovnem okouo huby, ty si mysíš, že su takový húpý (při planém slibování). Drží se ho furt jag hovno košule. Čučí jag hovno f trávě (hanácké: Stoji jag hovno f trávě) = mlčí, hledí nechápavě n. netečně. Třaseš sa jag hovno na mrázi. Totok hovno (= hoch, dívka) a chtěuo by mně to porúčat. Čertovo hovno je černé táhavé cukroví, pendrek. Hovniflinta (šušniflinta) je nadávka dětem. Hovnivec je nadávka lidem vůbec. Ty hovnivče hovnivý! Je tu i sloveso hovniti = párati se s něčím: Já se vám s tým nebudu hovnit.
Tento lidový zápor je i v písni, která asi vznikla v Čechách: Slibovali ste mně ceru, dali ste mně hovno, horo, horo, vysoká jsi, t.j. místo lidového záporu se někdy přechází do jiné písně.
Konečně v žertu příchuti politické, který prý byl i v novinách, se lidskému hovnu říká lidovec.
S pozdravem Fr. Svěrák.
(Václav Machek: Korespondence. II. Vydali V. Boček a P. Malčík. Nakladatelství Lidové noviny: Praha 2011, str. 810.)
Pro zajímavost dodejme, že právě z výrazu hovno v tomto záporovém významu se pak zřejmě, jako jeho eufemistická náhražka, vyvinul záporový výraz houby.
