V jámě po chystané sportovní hale na Slovákově ulici má vzniknout centrum technické výchovy odhadem za 75 miliónů, město by se na nové stavbě mělo podílet zhruba 10 milióny z vlastního rozpočtu. Jde o dobře investované peníze?
Argumenty pro stavbu jsou jasné: za relativně malé peníze z městské kasy pořídíme pro školu pěknou novou budovu s kvalitním vybavením a zbavíme se nevzhledného pomníčku sporu o sportovní halu. Nová budova má být navíc zaměřena na lepší výuku technických dovedností, proti čemuž je těžko něco namítat.
Kritika projektu vesměs vychází z jednoho společného jmenovatele: dotací. Hlavní otázka zní, jestli bychom centrum v této podobě stavěli, kdybychom jej museli celé zaplatit z vlastního. (Což svým způsobem uděláme v každém případě: dotace pochází ze státního rozpočtu a tedy z našich daní.) Při čtení rozhovoru s ředitelem ZŠ se nelze ubránit dojmu, že kdyby byla naším hlavním cílem kvalita technického vzdělávání, mohli bychom peníze investovat lépe. Zástupci města sice často zdůrazňují, jak jim kvalita vzdělávání leží na srdci, ale už se příliš nedozvíme, proč je nutné vydat se právě cestou nové budovy a nezvolit například levnější rekonstrukci a dovybavení stávajících dílen.
Důvod, proč chceme právě novou budovu, je přitom jasný: protože novou budovu nám z větší části zaplatí někdo jiný. Na tom není v principu nic špatného, pokud se naše potřeby dobře překrývají s určením dotace. Překrývají? Na to je v současném okamžiku těžké přijít, protože debatu očividně zkresluje snaha dojít ke „správné“ odpovědi. Nehledáme objektivní fakta – hledáme důvody, proč je správnou odpovědí právě centrum technické výchovy.
A není to nakonec jedno? Nestačí prostě to, že škola dostane pěknou novou budovu, aniž by to městský rozpočet stálo velké peníze? Myslím si, že to jedno není, a že pěkná nová budova sama o sobě není dostatečným argumentem.
Hlavním důvodem proti takovému postupu je – pro někoho možná paradoxně – kvalita školství. Není špatné pořídit novou školní budovu v politicky vhodném okamžiku, například když se naskytne dotace, ale investice do školství se musí řídit předně logikou věci. Pro všechny učitele musí být nesmírně frustrující, když je politici buď ignorují, nebo za nimi chodí s otázkami, na které už předem znají odpovědi. Nové centrum může školu zatížit vysokými provozními náklady, nové vybavení může být neprakticky centralizované na jednom místě, učitelé s ním nemusí umět zacházet. Možná nic z toho není pravda, možná jsou tu jiné zásadní nevýhody. V tuto chvíli se o nich ale dozvíme jen těžko, protože se o nich ve skutečnosti dozvědět nechceme. Nejprve by měla proběhnout odborná debata, pak politické rozhodnutí. Dokud to bude naopak, těžko se našemu školství povede lépe.
Tento problém je obecně charakteristický pro mnohé projekty, které vznikají na základě dotací. Zopakuji jen to, co bylo řečeno už tisíckrát a zřejmě ještě tisíckrát zazní: Projekty by měly vznikat na základě reálných potřeb a teprve následně hledat dotační tituly, ze kterých by mohly být hrazeny. Šít projekty na míru dotačním titulům je zvrácená logika, která vede k plýtvání penězi a jen zřídka k dobře fungujícím výsledkům. (Kdo o tom chce pochybovat, nechť dojede na konec nejbližší dotační cyklostezky a tam tiše kontempluje.)
Příklad smysluplného využití dotací nabízí starosta obce Dolní Břežany Věslav Michalik v pořadu Bourání na Radio Wave:
„V roce 2003 nebo 2004 jsme začali přemýšlet, co udělat. Zjistili jsme, že bude něco jako evropské fondy, a že ke každé koruně z těchto fondů budeme potřebovat podíl z vlastních peněz. To byl moment, kdy jsme v podstatě neinvestovali a připravovali jsme projekty do zásuvky. Bylo poměrně těžké přesvědčit okolí, že to je správná strategie, protože jakoby nic neděláte, venku to moc vidět není. Ale nám se to vyplatilo, protože my jsme pak po roce 2006 byli jako jedni z mála dobře připraveni, protože jsme měli řadu projektů, o kterých jsme věděli, že je chceme udělat a je to jen otázka financí. Čekali jsme, jestli se do těch evropských peněz trefíme, nebo ne, a měli jsme hromádku našetřených peněz na spolufinancování. Díky tomu jsme každou svou korunu zdvojnásobili nebo ztrojnásobili.“
My jsme u centra technické výchovy postupovali opačně: „Nejprve jsme posháněli informace ohledně nových dotačních titulů, pročetli jsme si nové programovací období a podle toho jsme přizpůsobovali naše myšlenky,“ řekla v říjnu 2015 pro Ohlasy starostka města Hana Nedomová. Ani v nejmenším se tomu úsilí nechci vysmívat. Snaha pořídit městský majetek za rozumné peníze je správná a na projektu centra byl odveden velký kus práce. Myslím si ale, že kdybychom nejprve hledali vhodný projekt a teprve potom vhodný zdroj financování, byla by větší šance, že nám výsledek bude dobře sloužit. V současné situaci to není vyloučené, ale z dostupných informací ani přesvědčivě doložené. To je u investice za 75 miliónů z veřejných rozpočtů málo.
