Před dvěma lety jsem se zúčastnil zajímavé přednášky v Muzeu regionu Boskovicka, kde nás paní Marie Wetterová seznámila s tragickým osudem rodiny Goldmannovy. Během povídání se přihlásila o slovo i Marie Krajíčková – a tehdy jsem se rozhodl, že její vyprávění musím natočit pro Paměť národa. Někdy člověk ani neví, jak zajímavé příběhy v sobě nosí lidé v jeho blízkém okolí. Marie je už třetím pamětníkem žijícím v naší „krátké“ ulici, který má na portálu Paměti národa svůj příběh.
Marie Krajíčková se narodila 17. července 1935 v Boskovicích rodičům Marii a Janovi Šedovým. Bydleli v blízkosti židovské čtvrti, několikrát se setkala s Lilianou Goldmannovou, která byla později společně s bratrem a prarodiči zavražděna v koncentračním táboře Osvětim.
Na konci války se při nebezpečí Marie ukrývala ve sklepě rodinného domu a 5. května 1945 procházela kolem místa, kde v Boskovicích vybuchly bomby shozené sovětskými letadly. Byla svědkem, jak ustupující německá armáda ohrožovala tanky bezpečí rodných Boskovic. Po absolvování Střední pedagogické školy v Boskovicích dostala v roce 1954 umístěnku na Ostravsko. V roce 1956 se vdala za Pavla Krajíčka a narodili se jim dva synové Ivo (1958) a Zdeněk (1966–2024). Nikdy nebyla členkou KSČ. Pracovala v několika mateřských školách v okolí Boskovic a v roce 1980 musela odejít do invalidního důchodu. V době nedostatku péřových bund, spacáků a dětských fusaků zásobila široké okolí vlastní výrobou těchto produktů. Její manžel byl od dětství skautem a podílel se na obnově skautingu v roce 1968 i 1989.
Židovská holčička z fotky
Marie popisuje tehdejší židovskou čtvrť jako místo, které žilo svým vlastním životem a kam ostatní obyvatelé Boskovic neradi chodili. Její strýc František Trunda byl krejčí a šil oblečení pro místní továrny nebo malé manufaktury, které vlastnili židovští majitelé. Jedním z nich byla i firma Arnold Nussbaum a Mořic Goldmann – pánská a dámská konfekce na Havlíčkově ulici v Boskovicích. Vzpomíná na stejně starou židovskou holčičku, které strýc šil nové oblečky a na ní je zkoušel:
„Jednou tam ta holčička byla, strýc ji postavil na stůl a délku jí dělal na tom stole. Poslední kabátky před tím, než je odsunuli, zkoušel strýc na mně, že jsme byly stejně veliké, vím, že jeden byl chrpově modrý a druhý byl takový zelinkavý, pamatuju si, jaký měly límečky, takový kulatý, a knoflíky potažené tou stejnou látkou,“ popisuje pamětnice.
Hotové kabátky šla i se strýcem předat do židovské čtvrti a detailně popsala, jak vypadal dětský pokojíček, kam ji holčička pozvala, i to, jak byla vyvedená z míry, když viděla postýlku a její krásné panenky. Těžko to chápala, když sama měla jen jednu panenku, které navíc upadávala nožička. Tehdejší dětský pohled na svět dobře dokreslují její slova: „Jak jsem byla malá, tak jsem si myslela, že ty židovské hvězdy, že to oni mají na ozdobu. Říkala jsem mamince, proč já to nemám?“ A dnes dodává: „To jsem netušila, co ty lidi a děti čeká.“
Ve dnech 80. výročí násilného odsunu židovských obyvatel proběhla v Boskovicích přednáška o osudu rodiny Goldmannových. Marie v jednom obchodě zahlédla fotografie dvou dětí; nevšimla si, že je to pozvánka na přednášku, ale jednou věcí si byla naprosto jistá: „Když jsem uviděla tu holčičku, tak jsem na první pohled věděla, že jsem ji už někdy v životě znala.“ Vybavila si i to, že jméno Goldmannovi u nich v souvislosti s babičkou a její službou u židovských obyvatel občas zaznělo.
Osud rodiny Goldmannových
Gerta a Mořic Goldmannovi měli dvě děti, staršího syna Petra (1933) a mladší dceru Liannu (1936). Otec Mořic zemřel v roce 1937 na břišní tyfus a děti po něm zdědily polovinu továrny a větší obnos peněz. Matka se znovu provdala za palestinského občana Marca Aviriho a rozhodla se i s dětmi přestěhovat do Palestiny. Dětem dělal poručníka strýc Kurt Goldmann, který nesouhlasil s převodem peněz do zahraničí i proto, že by tím o velkou část financí přišli. Gerta už byla v Palestině, aby zařídila potřebné formality, ale situace židovských obyvatel v Československu se během několika měsíců neustále zhoršovala, až byly veškeré možnosti převodu peněz i odjezdu dětí vyčerpány. Oba sourozenci i se svými prarodiči museli nastoupit 15. března 1942 do transportu a v roce 1944 všichni zahynuli v koncentračním táboře v Osvětimi. Gerta Aviri žila po válce s novou rodinou v Tel Avivu a zemřela až někdy po roce 2000.
Po osmdesáti letech se Marii vybavily vzpomínky na krátké setkání s malou Liannou a znovu si uvědomila, jak smutný osud potkal během druhé světové války židovské obyvatele nejen z Boskovic.
Celý příběh si můžete přečíst zde.
