Další díl seriálu Krajiny Boskovicka zaměřil přírodovědec Hynek Skořepa na pozoruhodný kopec Hradisko, který je z mnoha míst ve Svitávce i okolí nepřehlédnutelný, byť má pouhých 391 metrů. Hradisko nad Svitávkou je výjimečnou archeologickou lokalitou.
Když jsem naposledy psal o kunštátské Mramorce, zmiňoval jsem dětství budoucího básníka Halase ve Svitávce, kde František Halas starší pracoval v Löw-Beerově textilce. Ela Švabinská (rozená Vejrychová), první manželka malíře Maxe Švabinského, vzpomíná v knize Z mládí (1960) na prázdninovou návštěvu Svitávky takto:
Svitávka, malé moravské hnízdo s dlouhou návsí, s průčelími statků, se „štátují“ (sochou) svatého Jana, s podivným kopcem Hradisko na okraji vsi… Svitávka byla obemknuta rozlehlými lukami v krajině zvlněné kopci a kopečky, návršími a svahy. Vše tam bylo pokryto úrodnými poli červeného „permu“ a malými řídkými lesíky. A jací milí lidé byli ve Svitávce, jak zpěvná byla jejich moravská řeč…
Kopečky obklopují Svitávku dodnes, luk ovšem hodně ubylo – o důvodech jsem psal v Příběhu jedné louky. Dnes se ale loukám věnovat nebudu. Zaměřím se na pozoruhodný kopec Hradisko, který je z mnoha míst ve Svitávce i okolí nepřehlédnutelný, byť má pouhých 391 metrů. Hradisko je budováno červeně zbarvenými permskými usazeninami, které odolaly erozi. Na rozdíl od druhohorních pískovců, jež ležely nad nimi. Horniny permu jsou vůči erozi o něco odolnější (především slepence) a hlavně permské vrstvy v okolí Svitávky měly mnohem větší mocnost než usazeniny druhohorního moře, které kdysi proniklo z Čech mělkým zálivem na Moravu až k Brnu. Zbytky druhohorních, konkrétně křírových mořských usazenin můžeme dodnes vidět například na nedalekém Malém Chlumu či mezi Kunštátem a Letovicemi.
Dobře si vzpomínám, jak jsem byl před lety vezen autem „zadem“ (tedy přes Chrudichromy a Podolí) do Letovic, tenkrát jsme ještě auto v rodině neměli. Řidič cestou s výhledem na Hradisko prohodil, že to je zvláštní kopec, že to určitě musela být sopka. Vyvedl jsem ho z omylu, jedná se totiž o suk (výchoz odolnějších hornin) tvořený usazeninami. Z hlediska geologie tedy Hradisko není v blízkém okolí ničím neobvyklým. Pozoruhodné jsou však jeho dějiny z hlediska lidského osídlení. Hradisko nad Svitávkou je výjimečnou archeologickou lokalitou, a to i v na pravěké a středověké osídlení velmi bohaté krajině této části Moravy, řekl mi Toník Štrof. Sedl jsem si s ním před časem jednoho tmavého zimního večera a poslouchal poutavé vyprávění. Nebyl jsem první, již 17. 12. 1986 vyšel v tehdejších okresních novinách Nový život článek Poodhalené tajemství Hradiska u Svitávky.
Kopec se nachází v blízkosti soutoku potoka Semíče s řekou Svitavou, vrcholová plošina leží asi 70 metrů nad říční nivou. Hradisko popsal už roku 1904 učitel a archeolog Jan Knies, který zde našel střepy z mladšího slovanského období a údajně i železný hrot, snad kopí. Po Kniesovi na Hradisku kopal Dalibor Tichý, revírník z Rozseče, který koncem 30. let v Kunštátě vytvářel s místním nadučitelem Kočiříkem malé muzeum. Ovšem teprve v letech 1978 až 1980 na Hradisku důkladněji zkoumali pozdně středověký hrádek dva budoucí významní moravští archeologové – Rudolf Procházka (specialista na dobu hradištní) a Antonín Štrof. Tenkrát ovšem byli ještě studenty brněnské univerzity. Antonín Štrof pokračoval ve výzkumu s přestávkami i později (až do roku 1991) jako pracovník boskovického muzea. Neomezil se pouze na splachem ochuzenou vrcholovou plošinu, nýbrž pátral také na svazích. Doložil, že lokalita byla osídlena jevišovickou kulturou (pozdní doba kamenná), věteřovskou skupinou starší doby bronzové a mohylovou kulturou střední doby bronzové. Dále slezskou fází lužických popelnicových polí, v době laténské (nedlouho před přelomem letopočtu) a v mladší době hradištní (12. století). V té době mohla snad Svitávka být onou nejasnou celnicí Uzobren, kde byl přepaden olomoucký biskup Jindřich Zdík (možných lokalit je ale víc). Celnice na zemské hranici je ve Svitávce listinami v pozdější době skutečně doložena.
Na přelomu 14. a 15. století byl na Hradisku vybudován zmíněný hrad. Když jsem se sem roku 1989 dostal jako dítě školou povinné na exkurzi v rámci archeologického kroužku, s nadšením jsem si odnesl železný hřebík z hradní věže. Během vykopávek se hřebíků našly stovky a pro archeology neměly valnou cenu. Po obytné věži čtvercového půdorysu zbyly na Hradisku jen základy, odkryté při výzkumu. Patro věže bylo dřevěné, obité deskami a z obou stran omazané hlínou, která sloužila jako tepelná izolace a ochrana před zápalnými šípy. Jistý komfort obyvatelům zajišťovala kachlová kamna, jejichž zbytky archeologové také našli.
Možná už v pozdní době kamenné bylo návrší opevněno, výrazné osídlení a opevnění hlinitokamenitou hradbou zde existovalo v době bronzové. Patrně několikrát ve své historii bylo Hradisko rituálním místem. Ne náhodou jej A. Štrof popisuje jako citlivé místo žensky krásné krajiny. Unikátní postavení mělo Hradisko právě ve zmíněné starší době bronzové. Tenkrát došlo k surovinové krizi a omezení kontaktů mezi kulturami, bronz byl velmi vzácný. Svitávecké hradisko má ale jednoznačně doložené kontakty s pražskou oblastí (řivnáčská kultura). Po staletí se zde tedy protínaly dálkové komunikace, což platí i ve středověku a novověku. A Svitávka díky tomu vzkvétala. Její náves či malé náměstí je dodnes odrazem někdejší slávy. Podle Památkového katalogu Národního památkového ústavu vznikl stávající kostel sv. Jana Křtitele ve Svitávce nepochybně na místě jeho staršího středověkého předchůdce. Stavělo se krátce po roce 1700, věž ovšem obsahuje středověké jádro a původní zvon z roku 1530. Dnešní podobu chrám získal v roce 1793, kdy musel být po požáru kompletně obnoven. Jeho exteriér tak nabyl pozdně barokní podoby. Tím nebyl všem neštěstím konec, po zásahu bleskem v roce 1834 věž kostela opět vyhořela, střecha po opravě získala podobu nízké helmice. Pravděpodobně starší než barokní bude také ohradní zeď bývalého hřbitova, celý areál nejspíš v minulosti sloužil obyvatelům městečka Svitávky jako částečně opevněné útočiště v dobách válečných.
Samotnému Hradisku pak vévodila až do poloviny minulého století kaple, dnes se nacházející v ruinách. Na starých fotografiích je dobře vidět, že kopec byl počátkem 20. století bezlesý. Po suchých letech a kůrovcové kalamitě nyní do značné míry získává svoji podobu a stává se opět výhledovým místem.
Význam Svitávky jako komunikačního bodu dokládá také dodnes stojící někdejší poštovní přepřahací stanice U labutě, „barokní formanka“ (další nemovitá kulturní památka). Jeden z Eliných předků z matčiny strany zde byl poštmistrem za josefínských dob. Tenkrát přišla zpráva, že sám císař Josef II. bude projíždět po císařské silnici a na poště má být vše připraveno. V onen den úředníci z okolních obcí včetně pana poštmistra vyjeli císaři naproti, Na labuti zůstala jen poštmistrová s dětmi. Když vtom přijel k budově postranní cestou kočár, z nějž vystoupil modrooký pán ve vojenské uniformě a přistoupil k poštmistrové. Jeho doprovod se zatím marně sháněl po čerstvých koních. Vše, co mělo nohy, totiž odjelo vítat vladaře. Nakonec císařskému doprovodu nezbylo, než zrekvírovat dva vraníky, se kterými oral sedlák na blízkém poli. Císař mezitím oslovil rozechvělou poštmistrovou, v jejíchž sukních se schovával houf dětí. Když zjistil, že jich je rovných deset, každému dal po dukátu. Prý to opravdu byl člověk dobrého srdce. Všiml si tak i několika pejzatých židů, kteří se krčili v příkopu a hráli mu na cimbál. Na dotaz, odkud jsou, odpovídali: „Von Bójskovic, von Bójskovic.“ I ty císař obdaroval.
Šťastný život poštmistrovy rodiny Na labuti však brzy skončil. Pan otec byl povýšen na vrchního poštmistra při císařské silnici v Jihlavě. Se zármutkem se odtud stěhovali. Nejstarší dcera odejít odmítla, vdala se za chudého chalupníka a muzikanta Josefa Dapeciho ze Svitávky. Byla to Elina babička. Elišku Vejrychovou můžete vidět na jednom z nejslavnějších Švabinského obrazů s názvem Chudý kraj (Národní galerie v Praze), který vznikl kolem roku 1900 a je považován za reprezentativní dílo českého symbolismu. Mistr se právě vrátil z Paříže a čekala jej svatba s Elou. Oním chudým krajem, který obraz inspiroval, byly kopce nad Českou Třebovou směrem na Vysočinu. Eliščini rodiče koupili chaloupku v nedalekém Kozlově, Švabinský tam za Elou rád jezdíval (dnes je v domku jeho muzeum). Elina Matka, rozená Dapeciová (1851) se ovšem narodila ve Svitávce a bývá označována za moravskou spisovatelku, byť se svým manželem Rudolfem Vejrychem (Weirychem), úředníkem rakouských drah, putovala po Čechách (Ela se narodila v Podmoklech, v současnosti součást Děčína).
Jaro sotva začalo, ale utíká nám před očima jak příslovečná splašená herka, a tak svoje povídání zakončím jednou pozdně letní Elinou příhodou: Svitávka byla skoro každý den oblita sluneční září… Hrušky, sladké a vonné, padaly nehlučně do trávy. Děti je sbíraly, navlékaly na nit jako korále a přitom sborově zpívaly moravské písničky… Jedna z holčiček darovala malé Ele celý věnec těch úžasných hrušek. Tak se na mne usmála Malá Haná, radostná a jasně prostá v přírodě i v lidech.
Ty skořicově červené, šťavnaté hrušky je určitě možné vyprosit si ve Svitávce koncem prázdnin podnes. Ať už Svitávku navštívíte teď na jaře, nebo až v létě v čase hrušek, rozhodně vyjděte také nahoru na Hradisko. Bez něj by Svitávka nebyla Svitávkou.
