Vzpomínku na dětskou lékařku a pro mnohé nezapomenutelnou primářku dětského oddělení boskovické nemocnice Zdeňku Čejkovou nám napsala Hana Kvapilová. Děkujeme!
Není nás málo, koho rozesmutnila zpráva, že nás opustila výrazná osobnost a přitom velmi lidská bytost, paní doktorka Čejková. Nezapomenutelná primářka dětského oddělení boskovické nemocnice, které prošlo rukama několik generací dětských pacientů z Boskovic a okolí. Znala jsem ji od malička, byla mou dětskou lékařkou. Už jako malé holčičce se mi moc líbila – černé vlasy, modré oči, úplná Sněhurka. Z nemocnice jsem neměla strach, vybavují se mi houpací kohouti a paní doktorka, ke které jsem vzhlížela. Takto nebo jako milovnici vážné hudby, která na koncertech často neváhala ocenit umělce svým nezaměnitelným „bravo“, ji určitě mám v paměti nejen já.
V poslední době jsme se potkávaly v knihkupectví, kam chodila hledat knihy pro své blízké. Vážila jsem si našeho vzájemného porozumění a měla jsem ráda debaty, které jsme spolu vedly nad nejrůznějšími tématy, vždy jsem byla něčím obohacena. Také jsme vzpomínaly. Dozvěděla jsem se, že na dětské oddělení vůbec nastoupit nechtěla. Nechala se však přemluvit tehdejším primář doktorem Zbytovským. Byla zaměřena spíše na chirurgii. A tak se také stalo, že se rozhodla řešit kritický stav dětského pacienta operací, která se do té doby používala jen u dospělých. Operace se zdařila, vešla v obecnou známost a rozšířila tím možnosti dětské akutní medicíny. Neopomněla mi říct, že operovaná osoba dosud žije. Je to charakteristické, o své pacienty nikdy neztratila lidský zájem. Svou lékařskou erudicí zasáhla i do osudu naší rodiny, když bylo nutné rychlé rozhodnutí, komu svěřit akutní závažnou operaci mého tehdy tříletého synovce. S podrobnou argumentací a kontaktem na rodiče se zkušeností z pražské kliniky doporučila odborníka z Brna. Zpětně se ukázalo, že právě tahle volba byla po všech stránkách dobrá i se šťastným koncem.
Vzpomínala i na to, jak pro ni byla zásadní podpora a pomoc manžela v době, kdy se jí narodila dcera, a poté bylo velmi náročné skloubit péči o ni se svou náročnou profesí. Když se na konci své kariéry rozhodla pro soukromou ordinaci, spojili se zde i pracovně.
Patřili k sobě opravdu neodmyslitelně, když jste je potkali spolu, mohli jste vnímat tu vzájemnou harmonii a úctu. Ne každému se podaří vytvořit tak hezký celoživotní vztah. Považuji to za velké bohatství. Určitě i z něho čerpala svou dobrou náladu, kterou rozdávala dál. Byla velmi společenská a o lidi kolem sebe měla nefalšovaný zájem i porozumění.
Při posledním setkání mi sdělila smutnou zprávu, že se právě dozvěděla zásadní nepříznivou informaci o své vlastní diagnóze. Vzpomínám na její slova: „Nejhorší je, že mě pořád všechno baví a zajímá. Hlava funguje perfektně, ale tělo mě zrazuje.“ Tělo podlehlo, ale vše dobré, co paní doktorka za svůj život profesně a lidsky rozdala, zůstane.
Odešla vzácná žena, osobnost patřící k našemu městu.
