Tomáš Trumpeš: Nad odsunem se zamýšlel i Pavel Švanda, student spjatý s Boskovicemi a zavražděný StB

Květnové dny jsou neodmyslitelně spojeny s připomínkou jara 1945, kdy v Evropě skončila druhá světová dálka. Oslavy Dne vítězství se v posledních letech neobejdou také bez sporů o interpretaci událostí, které do značné míry spoluutváří identitu našeho životního prostoru a nás samotných. Debata nemůže končit a nekončí prvními květnovými dny, ale pokračuje také k tomu, co následovalo bezprostředně po válce a čemu se říká divoký odsun.

přebal knihy Pavla Švandy

Nedlouho po oslavách Dne vítězství zamíří do Brna účastníci Pouti smíření. Mezi nimi budou i sudetští Němci, proti čemuž se ohradili členové brněnského výboru Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS). A připojila se k nim i boskovická pobočka Svazu. Také tento spolek sdružující bojovníky druhé světové války a pozůstalé po nich jako by si 71 let po válce hledal novou identitu, kvůli ztrátě důvěry ve vedení ho kupříkladu opustil válečný veterán, bojovník od Tobruku a dosavadní místopředseda Pavel Vranský. A na protest proti vstupu Dominika Duky, Jany Bobošíkové a Jiřího Ovčáčka do ČSBS z něj nedávno odešly i poslední dvě žijící lidické ženy.

Paralelně s tím v posledních letech sílí hlasy těch, kteří nechtějí oslavovat vítězství připomínáním starých křivd a dmýcháním starých nenávistí, ale touží po tom vyjít na cestu smíření. A nevyhýbají se ani reflexi vlastních vin.

V této souvislosti je velmi zajímavé si připomenout, jak hluboce a bez příkras reflektoval poválečné události již na přelomu 70. a 80. let mladý a talentovaný intelektuál Pavel Švanda, student architektury a začínající spisovatel, synovec Tomáše Špidlíka, mladík úzce spjatý s Boskovicemi, kde byl také po své tragické s násilné smrti v roce 1981 pohřben. V době, kdy bylo toto téma absolutní tabu, měl dostatek odvahy se nad ním zamýšlet a jak dosvědčuje jeho recenze Vláčilova filmu Adelheid, dospěl k formulaci zcela jasných závěrů.

Život Pavla Švandy skončil předčasně ve 22 letech, jeho mrtvé tělo bylo nalezeno na dně propasti Macocha začátkem října 1981. Veřejná bezpečnost případ uzavřela jako sebevraždu, podle přesvědčení rodiny, přátel a dalších lidí, kteří se případem zabývali, byl buď zavražděn nebo dohnán k sebevraždě Státní bezpečností. Míra poškození těla neodpovídala následkům pádu a nasvědčovala předchozímu násilí. Novou vlnu zájmu o případ Pavla Švandy spustil před několika lety také seriál České televize Přísně tajné vraždy.

Pozoruhodný text Pavla Švandy o Vláčilově filmu Adelheid (film byl před časem uveden do kin v restaurované verzi) a především reflexi poválečného odsunu Němců je součástí výboru textů z pozůstalosti Pavla Švandy Slunci vstříc a my jej s laskavým svolením rodiny publikujeme.

Pavel Švanda: „Jako i my odpouštíme viníkům našim…“

Ponurá krajina, těkající lidé, bezprizorní vysílený svět, nejvzdálenější blízká minulost. Toto neuvěřitelně silné pozadí rámuje neskutečně uvěřitelný příběh.

Vláčilův film Adelheid je možno označit za reflexi i memento současně. Základní problém, který zpracovává, je něčím v podstatě nečasovým, odtažitým, a při povrchním pohledu se jeví pouhou sondou do exponovaného momentu dějin, z našeho hlediska historicky již ukončeného. Kratičká éra zahrnuje první zdravé měsíce po skončení druhé světové války, dobu „velkou a bolestnou”, která je však dokonale zmapována a vyúčtována.

Nehodlám marnit čas reprodukováním děje, který je přes zdánlivou jednoduchost nesdělitelný, aniž bych se rozepisoval o jedinečných výkonech protagonistů, zachycených skvělou kamerou. To vše jsou jen nástroje (byt mistrné ovládané) poctivě sloužící hlavní myšlence, kterou jest úžasné kausální zachycení viny. Viny „an sich“, viny, která je důsledkem a produktem jiných vin. Film sám přitom neviní nikoho, strohým zápisem dějinného momentu alarmuje. Neboť i vina „an sich“ nabývá v konkrétní situaci konkrétních obrysů.

Vedle trýznivé a věčné viny fašismu zde krystalizuje neskutečná a neospravedlnitelná vina naše. To, co lze ve filmu jen tušit, je právě oním konkrétním svědectvím o čase, kdy jsme si zahráli na soudce dějin, kdy jsme zlo opláceli zlem, stavíce se tak na stejnou úroveň s poraženým mučitelem, kdy jsme se protiprávně, nelogicky, o to však hlučněji dožadovali důkazů neviny, kdy jsme spontánně přispěli k morálnímu úpadku lidstva.

Lze namítnout, že naše činy byly oprávněné, neboť už předem vykoupené nevýslovným utrpením, koncentráky, Lidicemi a ostatními atributy nacistického šílenství. A nedosti na tom, problematika odsunu Němců a veškeré perzekuce vůči nim stály zásadně na půdě práva a zákonnosti!

Tedy vizte, přátelé, že i pokud ctíme zákony nade vše, musíme si uvědomit, že morálka je vždy nad zákonem. Měli jsme jedinečnou možnost ukázat svému úhlavnímu nepříteli i světu vůbec mravní velikost malého národa. Tím, že jsme ji zpronevěřili, se náš čacký národ duchovně znemožnil na veky věkův.


Provoz novin vyžaduje hodně práce a peněz. Ohlasy už pátým rokem dotujeme z vlastní kapsy, protože v nich vidíme smysl a možnost zlepšit život v našem regionu. Našli jsme dostatek čtenářů, kteří mají o naše texty zájem, ale zatím jen málo těch, kteří by nám přispěli finančně. Navzdory tomu ale nechceme naše texty uzamykat jen pro platící, záleží nám na tom, aby se dostaly k co největšímu počtu čtenářů. Jestli nás rádi čtete, zvažte prosím pořízení předplatného. Bez dostatečného počtu platících čtenářů zanikneme.

další názory a komentáře