Nová galerie Kunšt byla v sobotu 3. června slavnostně otevřena v Kunštátě. Galerie sídlí přímo na náměstí, první autorská výstava představuje kunštátského výtvarníka Víta Ondráčka a nese název Podplamenice. Úvodní slovo o malbách plamenem na vernisáži pronesl Tomáš Trumpeš, který kromě toho vedl i krátký rozhovor s autorem. Obě tyto části vernisáže přinášíme jako pozvánku na výstavu, která potrvá do 24. září.
Podplamenice
Podplamenice. Slovo dnes již tajemné, povalující se v pecích takřka zapomenutých zvyků, a přece sálající horkostí těžko objevitelných vzkazů o kdysi samozřejmém. Nemysteriózní, nepřikrášlované, a přece tak vábivé. Podplamenice – obyčejné placky ze zbytků chlebového těsta, pečené při rozpalování pece, na jejím okraji; tam, kde prošlehávají plameny. Aby nic nepřišlo nazmar. Podplamenice, které tak chutnaly Františku Halasovi, když se pekly v domě u Pětů, uprostřed kunštátského náměstí, kde bydlel od roku 1939, než přešel roku 1941 k Březinům. Chutnaly mu tolik, že si o ně psal i v dopisech, jak vzpomíná jeho žena Libuše Halasová v Kunštátských akordech.
Podplamenice. Vítkovy obrazy, vznikající rovněž blízko u plamene. Na okraji pece, kam se ostatní neodváží. Neboť skutečný malíř vytváří své dílo tam, kde jiní už dávno ucukli, podobně jako je skutečný básník poslední figurou na šachovnici, jak říkal Vítkův přítel a jeden z kunštátských básníků, dnes již zarostlých do mlčení, Jan Marius Tomeš.
Důležitá ovšem není jen odvaha přiblížit se k plameni; vždyť pouze tou veden, mohl by malíř z pece místo podplamenic vytahovat jen zčernalé uhlíky, případně odfouknout popelavé zbytky shořelých papírů. Důležité je znát recept a především ovládat své řemeslo. I v tom tkví jedinečnost Vítkových Podplamenic. Zná a rozpozná své ingredience a umí s nimi naložit. Ví, jak mísit těsto a dokáže se trpělivě pohybovat v blízkosti plamenů. Dokáže vykonávat přesné úkony a dodržovat tisíckrát ověřené postupy. To všechno nám zůstává skryto, možná dokonce utajeno, přesto tušíme, že to na výslednou podobu obrazů má zásadní vliv. Myšlenka, nápad nestačí. Už vůbec ne, vede-li od nich cesta, co možno nejkratší, k líbivému řešení. Podplamenice nelze upéct v mikrovlnné troubě z instantního těsta a skutečná hodnota obrazu vzniká právě díky ovládnutí řemesla. Vzniká, utváří se. Pak tkví kdesi uvnitř.
Proto i Vítkovy obrazy nejen vábí naši pozornost, ale rovněž sálají horkostí nesnadno objevitelných vzkazů. Také ony jsou trochu tajemné tím, co by mělo být samozřejmé a dnes se to přitom zdá být zapomenuté: umění je zde stále ještě tím, kde je nutné něco umět. Možná i proto vznikají také Vítkovy Podplamenice na okraji; a jistě proto jsou i ony zachránkyněmi něčeho, co by nemělo přijít nazmar.
„Kunštátská krajina zásadně překopala to, co dělám“
Vítku, co pro tebe znamená genius loci Kunštátu a také společenství či odkaz kunštátských básníků, dnes již zarostlých do mlčení?
Svět literatury mě vždycky přitahoval. Vždycky jsem se kamarádil s lidmi pera, a nikdy s výtvarníky. Zároveň nám hned od začátku připadala kunštátská krajina tak kouzelná, že jsme tady už dvacet let; překopala úplně zásadně to, co dělám. Z takové dejme tomu divokosti je určité uklidnění, ale i houpající se otazník s ekologickou tečkou vespod.
Když jsme spolu vedli rozhovor o Ludvíku Kunderovi, ptal jsem se tě na jeho vztah k surrealismu. Odpověděl jsi, že nebyl surrealistou v tom smyslu, že by se vázal na určitou surrealistickou techniku, ale měl rád, když se člověk krapet vznáší, povznáší, nestojí na zemi. Cítíš se i ty v tomto smyslu surrealistou?
To je těžké zodpovědět, protože je otázka, jestli surrealismus nevyvanul. Jestli to není směr, který řekl, co říct měl, a dnes by měl už mlčet. Takže nevím, jestli surrealistou, ale určité východisko tam zůstává. Nějaký divous ve mně. Surrealisté jsou divousi a kruťáci. Něco takového ve mně taky je.
Padlo tady slovo technika – ty jsi na jednu stranu výtvarný vynálezce, experimentátor, technik. Na druhou stranu je znát tvá nedůvěra k běžně užívané technice a technologiím. Jakou roli tohle hraje v experimentálních cestách, na které se vydáváš?
Výtvarná technika a technologie – to je něco jiného. Například když ilustruji knížky, tak dělám každou jinou technikou, která odpovídá obsahu. Takže mi pomáhá techniky znát a vynalézat. Třeba u těchto maleb plamenem svíčky mi připadalo zvláštní vytvořit obrazy bez dotyku lidské ruky. Není to jako bezdotykový sex nebo něco podobného, ale já se zkrátka těch obrázků nedotknu, a přesto vzniknou. Kdybych se jich dotkl před zafixováním, je to něco jako motýlí pel – ta čerň se okamžitě setře. Takže to musím fixativem rozprášeným na té kresbě upevnit.
Na závěr dovol ještě otázku, možná triviální, ale pro návštěvníky výstavy snad zajímavou: podle jakého klíče jsi vybíral obrazy pro tuto výstavu?
Jsou to jednak věci, které mají nějaký vztah ke Kunštátu. To je třeba Svízelný Kunštát, což je dávná próza Ludvíka Kundery. Jsou to takové volné ilustrace, z nichž některé byly použity při Ludvíkových devadesátinách ve sborníku. Pak jsou tady obrázky rodinné, což je určitá obdoba deníků – portréty, naše kočky… Třeba ty malé obrázky jsem měl vystavené v Bratislavě na docela velké výstavě; vznikaly tak, že jsem každý den udělal jeden malý obrázek a vznikl takový deníkový záznam osmdesáti dní. Jmenoval se verneovsky Cesta kolem duchovního světa za 80 dní.
