Les Hranečný se rozkládá ve svahu Pilského údolí, mezi Újezdem u Boskovic a Lhotou Rapotinou. Přestože není daleko od Boskovic, málokdo tam někdy zavítá. Příkré svahy jsou rozbrázděny roklemi a stojí-li člověk na horní hraně svahu, musí být opatrný, aby se neskutálel dolů. Snad právě podle podobných hran a hřbítků je onen les pojmenován. Žádná hranice, jak jsem si kdysi myslel, tam nikdy nebyla.
Před lety jsem se tady občas toulával pustým a tajemným lesem. Byl hustý, temný, až trochu strašidelný. Asi takový, jaký popisoval spisovatel Karel Šiktanc v pohádce Nejčernější les. Však je ta pohádka plná čar a kouzel. Nejvíc mi z ní však utkvěla několikrát opakovaná věta: Les je veliká starost, veliká a krásná. Pohádkový hrdina, když překonal všechny nástrahy a protivenství a vysloužil si krásnou dívku za ženu (jak jinak by to také v pohádce mělo být), zabydlil hájovnu uprostřed onoho temného lesa.
V našich krajích, ovlivněných několik staletí trvající tradicí německého lesnictví, bylo zvykem pečovat o les s až puntičkářskou pečlivostí. Lesní oddělení tvořily pravidelné geometrické tvary, které protínaly přímky lesních cest rovných jak podle pravítka. A stromky na pasekách je dodnes zvykem sázet v řádcích podle špagátu. Někdejší smíšené porosty byly nahrazeny rychleji rostoucími jehličnatými kulturami. Také Hranečný mého mládí byl převážně smrkovým lesem. Několik posledních suchých let a kůrovcové kalamity ho však velmi změnily. Objevilo se zde pár rozsáhlých pasek v důsledku nahodilých (neplánovaných) těžeb a na podzim začaly na zdejších stráních svítit pestré barvy různých listnáčů. Příroda začíná les měnit k obrazu svému a utváří ho docela jinak, než jak si ho zde představoval člověk.
Ač si to někteří lesníci ještě nechtějí připustit, je zřejmé, že smrk ztepilý ve středních a nižších polohách pomalu a jistě ztrácí svoje pozice. V budoucnu se s ním budeme zřejmě setkávat především v horách a níže pouze na nečetných podmáčených stanovištích, kam patří. Na jiná místa se vrátí listnaté stromy – buky, duby, javory, lípy či habry, z jehličnanů v nich možná lesníci udrží borovici či modřín a někde snad i jedli. Jedině podobný smíšený les má podle mého názoru za probíhající klimatické změny šanci obstát. Zmíněné listnáče prokazují velkou životaschopnost. Několik zbylých listnatých stromů, zapomenutých v někdejší smrkové monokultuře na Hranečném, zaplavuje pravidelně stráně deštěm svých semen a mladé listnaté houštiny se mají k světu. Až vyrostou, bude to však úplně jiný les než ten, který jsme u nás nejčastěji zvyklí vídat, vypravíme-li se třeba na houby. Les méně upravený, pestřejší, a hlavně také krásný. Však matička příroda dokáže hospodařit líp než všichni lesníci světa. Při vší úctě k jejich nelehkému řemeslu.
Co pamatuji, býval Hranečný rájem zvěře, především srnek a divočáků. Nikdo je tady nerušil a malý potůček v jednom ze žlebů jim bohatě stačil k uhašení žízně, divočákům pak nabízel místa vhodná k jejich bahenním koupelím. Taková kaliště je možné zde vidět dodnes. Prasátko se pěkně vyválí v blátě, a když bahno uschne, otírá si hřbet o svůj oblíbený strom. Spojuje tak příjemné s užitečným. Ne nadarmo se říká, že je něčeho potřeba jak praseti drbání. Je to nejlepší způsob, jak se zbavit alespoň části parazitů, hovících si v jeho srsti.
Hranečný mám spojený také s jednou svéráznou boskovickou postavičkou, kterou znám bohužel jen zprostředkovaně, ze vzpomínek někdejších absolventů místního gymnázia. Třebíčský rodák Richard Wolf působil na zdejším ústavu v letech 1907 až 1939. V almanachu ke stému výročí založení školy z roku 2000 se lze ve vzpomínce Vlasty Štěpánkové dočíst:
Češtině nás vyučoval Theo-Christo-Antroposoph Richard Wolf – profesor češtiny a němčiny. Svérázný, hodný, nenápadný menší vegetarián, starý mládenec, o jehož domácnost se starala starší příbuzná. U katedry nás nikdy nezkoušel, měl nás dokonale zmapované… Místo kravaty (kterou nikdy nenosil) měl svázané pod límečkem košile mašličky ze stužek různé barvy, které se střídaly zřejmě podle jen jemu známému kultu… Ve svých speciálně ručně vyrobených sandálech ze silné kůže s kulatou špicí, důkladnou podrážkou a širokým páskem na nártu prochodil blízké i vzdálené okolí Boskovic.
Na jiném místě almanachu na něj Jan Jílek vzpomíná takto:
Jako terciána mě zaujal svým zjevem i svou životní filosofií. Vypracoval pravidla životního stylu zvaná MABATAR, která přísně dodržoval… Udržel si zdraví tělesné i duševní do své devadesátky. Byl to člověk svérázný, ale vzdělaný a ušlechtilý, na ulici často obklopen skupinou děcek, loudících po něm korunu či čokoládu, jindy se sekyrou, s níž mířil k zamrzlému rybníku (do Pilského údolí, pozn. aut.) prosekat led, aby se mohl vykoupat a žít podle Mabataru. Navíc rozuměl řeči hvězd a povídal si s nimi…
S tou sekerou občas pan profesor zamířil i do lesa, aby tam vypomohl s namáhavou prací při kopání pařezů. Stará moudrost přece říká, že u dřeva z pařezu se člověk zahřeje hned třikrát. Poprvé, když ho kope, podruhé při jeho štípání a teprve potřetí, až ho strčí do kamen. A právě na Hranečném kdysi pan profesor našel pod vyvráceným pařezem hliněný hrnec plný dukátů. Tenkrát to byl nález náhodný, dneska detektoráři procházející krajinou najdou téměř každý kovový předmět, který zůstal v zemi. Zdaleka ne všichni ovšem svůj objev odevzdají místnímu muzeu, což byl případ nálezu uskutečněného před několika lety na nedalekém Zlatníku. A kde se ty peníze v lese vůbec vzaly? V pohnutých válečných dobách mnozí lidé hledali úkryt pro své cennosti v lesích za městem. Když jim pak okolnosti nedovolily jejich poklad vyzvednout, zůstaly peníze ležet v zemi až do dnešních dnů.
Ale zpět k profesoru Wolfovi. Ten tenkrát nález odevzdal muzejnímu spolku. Dnes už však peníze ve sbírkách boskovického muzea nejsou, v důsledku úředních zásahů do činnosti muzeí za socialismu byly totiž numizmatické sbírky menších muzeí soustředěny v brněnském moravském muzeu. Wolf byl sice svéráznou, ale ne zase až tak neobvyklou postavou profesorského sboru. Žil totiž v době, kdy středoškolští profesoři patřili k lidem patřičně oceňovaným, společensky i finančně. Díky tomu se mohli plně věnovat nejen vlastní výuce, ale také svým často rozsáhlým zájmům. Mnozí z nich se tehdy řadili mezi přední odborníky ve svých oborech, publikovali často dodnes ceněné odborné studie, třeba ve výročních zprávách svých škol. Jejich dnešní kolegové na to v uspěchané době nemají ani čas, ani trpělivost. To jsme se ovšem už od Hranečného dostali někam úplně jinam.
