Máme před sebou volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. V pátek od 14 do 22 hodin a v sobotu od 8 do 14 hodin budeme rozhodovat o dalším směřování České republiky. Někteří tvrdí, že se jedná o nejdůležitější volby od Listopadu 89, což se těžko posuzuje a měří, ale důležité volby jsou to docela jistě. Mimo jiné proto, že nám nikdy nehrozil tak masivní nástup populismu a extrémismu jako nyní.
Příčin je samozřejmě hned několik a ne všechny jsou důsledkem našich vnitřních problémů. Česká republika nepluje vesmírem osamocena a řada neblahých trendů kopíruje evropské a světové potíže demokratického světa. Také u nás se projevuje bezradnost některých lidí, kteří se obtížně vyrovnávají s negativními důsledky globalizace a rychlých změn, kterými lidská společnost prochází. A právě u nás se možná trochu paradoxně silně projevil strach z masivního pohybu lidí, kteří sice nemíří přímo k nám, ale do našeho bezprostředního sousedství a do společenství evropské rodiny, jejíž jsme součástí. Z druhé strany čelíme tlaku putinovského Ruska, které využívá situaci k oslabení svého silného evropského souseda a snaží se rozrušit základy naší demokracie a našich snah o vytváření otevřené společnosti.
Nelze však pominout, že vedle všech těchto tlaků si za posílení demokracii nebezpečných proudů v české politice můžeme do značné míry sami. Velká část nedůvěry, kterou voliči tímto způsobem vyjadřují, je důsledkem konkrétních selhání demokratických stran a demokratických politiků. A to jak na té nejvyšší vládní úrovni, tak na úrovni komunální, kde je politika občanům nejblíže.
Politici až příliš často zapomínají, že jejich hlavním úkolem je právě pečovat o demokracii. To stojí výš než jakékoliv aktuální zájmy. Převedeno na boskovický politický provoz: je samozřejmě důležité postavit občanům novou sportovní halu nebo uplatnit své pravomoci při řízení městské nemocnice. Ještě důležitější ale je, aby se to vše dělo způsobem, který nevyvolá či neprohloubí nedůvěru občanů v demokratický systém. Ohýbání a netransparentnost politické praxe, byť by byly motivovány snahou prosadit ušlechtilý cíl, se mohou nejen politikům, ale nám všem trpce nevyplatit.
Navzdory všem těmto nejistotám a zklamáním je právě v těchto volbách velmi naléhavě potřebné vyjádřit svou vůli žít v demokratické společnosti volbou demokratických stran a uskupení. A alespoň tím omezit příští manévrovací prostor těch, kteří mohou demokracii v nové Poslanecké sněmovně ohrožovat. To neznamená nebýt kritický a nechtít změny – něco jiného ale je chtít systém třeba i radikálně vylepšovat, a něco jiného je chtít ho destruovat nebo na něm parazitovat.
Šéfredaktor časopisu Respekt Erik Tabery ve své nové vynikající knize Opuštěná společnost popisuje, jak britští odboráři v roce 1933 tvrdě protestovali proti tehdejší podobě kapitalismu a zároveň odmítli volání komunistů, aby se k nim přidali. Tento rozdíl mezi pozitivně motivovanou snahou přinášet kritiku jako cestu ke zlepšení společnosti a zneužitím kritiky pro vlastní prospěch či zvrácenou tendenci k destruktivitě je něco, co se musíme naučit rozlišovat.
Vybrat si mezi demokratickými stranami je samozřejmě svízelné, ale je to možné. Pokusme se proto mobilizovat zbytky své důvěry, čelme nástupu populismu a politického extrémismu a volme demokratické strany. Jen ty nám umožní setrvat ve svobodné a otevřené evropské společnosti, kam patříme a kde můžeme společně nejen řešit problémy, které nás trápí, ale také využívat příležitostí, které se nám nabízejí. Šťastnou ruku při výběru toho pravého volebního lístku.
