Bedřich Mensdorff-Pouilly se narodil v červnu 1925 a podle svých slov prožil krásné dětství na zámku v Boskovicích. Za války odmaturoval na klasickém gymnáziu v Brně, po ní začal studovat medicínu v Praze a brzy po Únoru 48 odešel do zahraničí. První den v Paříži se seznámil se svou budoucí manželkou, měli čtyři dcery a dva syny. V roce 1951 rodina odešla do Uruguaye. Později se vrátili do Francie a po roce 1989 pobýval částečně i v Boskovicích. V rozhovoru s Janou Pokladníkovou pro Boskovicko vyprávěl o tom, že nejraději má každodenní procházky ve zdejších lesích.
Osobní vzpomínku na Bedřicha Mensdorff-Pouilly, který zemřel v listopadu loňského roku, pro nás napsala bývalá učitelka francouzštiny na boskovickém gymnáziu Eva Šmétková, která se s ním setkávala v Boskovicích i při výjezdech studentů do Francie.
V polovině listopadu jsem se dozvěděla, že zemřel pan Bedřich Mensdorff-Pouilly. Věděla jsem, že je už dlouhou dobu nemocný, ale taková zpráva člověka vždy zarmoutí. Zvlášť když k tomuto člověku máte velkou úctu, obdiv a velice si ho vážíte.
Přiznám se, že o rodině Mensdorff-Pouilly jsem toho dlouho mnoho nevěděla. Nejsem pamětník posledních na zámku trvale žijících členů rodiny – pana hraběte Alfonse Karla a paní hraběnky Marie.
Když po listopadu 1989 rodina Mensdorff-Pouilly zažádala o navrácení majetku, těch informací přibývalo, protože se v Boskovicích scházeli dědicové rodu a probíhalo mnoho jednání a setkání. Tehdy jsem se seznámila s panem Bedřichem Mensdorffem. Když jsem ho uviděla poprvé, velice mě zaujal svým zjevem i vystupováním. Byl vysoký, štíhlý, elegantní, usměvavý, galantní, slušný, příjemný a jeho chování bylo poněkud jiné, než na jaké jsme byli v té době zvyklí. Když se dozvěděl, že učím na gymnáziu, náš rozhovor byl tím dán. Byl o škole nynější i o jeho vzpomínkách na školní i studentská léta.
Potom do Boskovic jezdil častěji. Když přijížděl s manželkou Christiane, potřeboval, protože neuměla česky, aby se jí někdo věnoval v době, kdy on se musel účastnit nějakých schůzek nebo měl jednání na úřadech.
Jednou jsem se s panem Bedřichem a paní Christiane zúčastnila jednání ve Slavkově. Šlo o nějaký drobný movitý majetek, který byl v té době ve Slavkově a měl se vrátit do Boskovic. Zatím co pan Bedřich měl schůzku, já jsem s paní Christiane přihlížela malé vojenské přehlídce bitvy v zámecké zahradě.
Také jsme se setkali i na gymnáziu na malé besedě s vyučujícími i studenty. Jindy zase pan Bedřich zavolal, že potřebuje odjet za lesníky a Christiane potřebuje jít ke kadeřnici. Nebo jsme s Christiane byly pozvány do Svitávky k Loskotům do malé Löw Beerovy vily. Christiane byla z návštěvy nadšená a později na to vzpomínala. Někdy jsme společně také nakupovaly nebo zašly na zmrzlinu. České slovo „zmrzlina“ se jí těžko vyslovovalo, ale měla ji velmi ráda.
Pochopitelně jsme také často mluvili o dětech a vnoučatech. A to jsem se dozvěděla, že mají postiženou dceru, která je přes týden v péči ústavu a na víkend si ji berou domů. Logicky pan Bedřich i paní Christiane se intenzivně zajímali o postižené děti v Boskovicích. Velice brzo došlo k tomu, že Mensdorffovi přenechali dům v jejich majetku stacionáři Betany. Při každém pobytu v Boskovicích tam chodívali děti navštívit. Pan Bedřich také aktivně spolupracoval s Výborem dobré vůle Olgy Havlové.
O problémech s dětmi v pubertě jsme si mohli popovídat při jednom posezení u kávy a zmrzliny. Když se jejich vnoučata po nějaké době našeho povídání, i když bylo ve francouzštině, začala nudit a trochu „zlobit“, bylo všem jasné, že puberta je jen jedna, ať už česká nebo francouzská.
Zažila jsem i jednu „infarktovou“ situaci. Pan Bedřich mně sdělil, že se příští den schází všichni sourozenci, aby projednávali nějaké velmi důležité záležitosti, a budou mimo Boskovice. S Christiane jsem se tedy sešla a většinu odpoledne jsme trávily společně. Když už jsem se chtěla rozloučit, Christiane mě požádala, abych s ní šla až do zámku. Když otevřela dveře jedné místnosti, zůstala jsem raději stát v chodbě, protože jsem si všimla, že uvnitř je několik žen v živém rozhovoru. Christiane mě vtáhla dovnitř a řekla jim, kdo jsem. Zjistila jsem, že slyším různé jazyky, a brzy se to potvrdilo. Jedna dáma na mě začala mluvit francouzsky, přišla i druhá, ale ta mluvila španělsky. Zatím to šlo. Když další přítomná žena spustila německy, tak jsem se omluvila, že tuto řeč neovládám. Pro ně žádný problém, přešly na jiný jazyk. Bylo nádherné pozorovat, jak všechny měnily jazyky třeba i uprostřed povídání. Když pan Bedřich po příchodu uviděl, jak jsem z této, pro mě nezvyklé, situace vyděšená, dostala jsem pochvalu za zvládnutí úkolu.
Od devadesátých let jsme každoročně pro francouzštináře organizovali zájezd do Francie. Když jsem jednou panu Mensdorffovi řekla, že jedna naše zastávka bude na zámku Fontainebleau, řekl, že se tam setkáme – a stalo se. Čekali na nás v kavárně a potom s námi šli na zámek a prošli jsme se krásnou zahradou. Studenti byli mile překvapeni, že jim nějaké zajímavosti vypráví sám pan hrabě.
Toto setkání studentů s Mensdorffovými nebylo jediné. Pan Bedřich a paní Christiane nám řekli, že pro nás – 40 lidí – zorganizují jeden půlden v Cessonu, kde bydlí. Dojeli jsme na určenou adresu, kde nás Mensdorffovi už čekali před běžným řadovým domem a k našemu velkému překvapení nás pozvali dovnitř. Mohli jsme si prohlédnout jejich byt i zahradu. Všude bylo bohaté a lákavé občerstvení. Na odpoledne byla naplánována návštěva školy. Nebyla to ale běžná škola, ale hotelová. Vstup do velké místnosti, kde jsme byli očekáváni, byl ohromující. Skvělé stolové uspořádání i luxusní výzdoba stolů. Podívaná pro oči. Pro nás, kteří jsme byli zvyklí tak akorát na stolování ve školní jídelně! Jaké bylo překvapení, když jsme byli vyzváni, abychom si sedli ke stolům. A co teprve když před nás začali přinášet jídlo. Nikdo z nás ale neměl ani ponětí, co si s tím, co máme před sebou, máme počít. Nervozita narůstala a řešení se muselo najít. Já jsem se dívala na pana Bedřicha a paní Christiane a kopírovala je. Totéž po mně dělali i studenti, kteří kopírovali zase nás, dospěláky. Na tento zážitek, jak jsme zvládli pětichodové jídlo jen díky našim hostitelům, všichni rádi vzpomínáme do dneška.
Asi před deseti lety jsem pro webové stránky Klubu přátel Boskovic chtěla napsat aspoň v kostce stručnou historii rodu Mensdorff-Pouilly. Pan Bedřich neměl námitek a pozval mě na zámek, kde jsme v jeho kanceláři faktografii rodu probírali a vybírali to nejdůležitější. Dozvěděla jsem se toho daleko víc, než v tom medailonku nakonec je, a bylo to velmi zajímavé. Obdivuji, jak členové šlechtických rodů perfektně znají historii svých předků a jak se hlásí k jejich odkazu.
Díky Mensdorffům jsem se také mohla seznámit se zajímavými lidmi. Byla jsem velmi ráda, že na jedné rodinné akci jsem se seznámila s paní Petrou Skoupilovou, známou skvělou fotografkou, která pochází ze Skalice nad Svitavou. Nakonec jsem o ní i její rodině mohla napsat „medailon“ na web KPB a článek do Vlastivědných listů Boskovicka.
Při jednom z posledních setkání mně pan Bedřich řekl, že má v úmyslu se po smrti své ženy Christiane znovu oženit – a o tom, jak na rozhodnutí reagovaly jeho děti. S paní Jitkou Polákovou jsem se potom mohla seznámit při dalším setkání. Je to velice milá a příjemná paní a oba vypadali velmi šťastně. Jenže věk a nemoci jsou velcí nepřátelé člověka. Když paní Jitka onemocněla, pan Bedřich už s ní víc pobýval ve Vídni. Nakonec onemocněl i on a do Boskovic už jezdit nemohl. Bohužel.
Když jsem se 4. prosince odpoledne účastnila requiem v kostele v Boskovicích, seděla jsem v lavici a v duchu si „promítala“ film, jehož hlavními postavami byli pan Bedřich Mensdorff a jeho žena Christiane. Některé sekvence byly delší, jiné jen útržkovité, ale všechny byly o radosti ze setkávání.
A jestliže pan Bedřich nám v závěru svého života sděluje, že pouze přešel do vedlejší místnosti, znamená to, že je tu s námi i nadále a vzpomínky zůstávají navždy.
