Tentokrát budu psát o jedné z nejdramatičtějších krajin Boskovicka. A nejodlehlejších. Nejen z pohledu našeho regionu, ale celých českých zemí. Přestože Čechy i Morava patří k poměrně hustě zalidněným částem Evropy, najdeme zde občas území s řídkým osídlením a vyšší lesnatostí, než je obvyklé. A nemusí to být pouze v pohraničních horách typu Šumavy či Jeseníků. Podobným zapomenutým krajem je také oblast mezi Jevíčkem, Konicí a Moravskou Třebovou. Stýkají se tam hranice tří okresů (Blansko, Prostějov, Svitavy), náležejících ke třem různým krajům (Jihomoravskému, Olomouckému, Pardubickému).
Nejodlehlejší obcí Boskovicka je nejspíš Úsobrno. Ještě před několika lety bylo po silnici přístupné pouze přes Jaroměřice, tedy přes jiný kraj. Teprve v roce 2009 Správa a údržba silnic Jihomoravského kraje postavila novou silnici od Uhřic k Úsobrnu, vedoucí po trase někdejší zemědělské účelové komunikace. Úsobrno tak konečně získalo spojení se svým vlastním krajem. Jestli ovšem někdy budou realizovány vize vodohospodářů o nové přehradě na potoce Úsobrnka pod Horním Štěpánovem, bude Úsobrno znovu odříznuto, tentokrát od Olomouckého kraje. Ale o pekelském údolí (na starých rakouských mapách Höllgraben), kde by měla přehrada stát, až jindy.
Nyní obraťme svůj pohled k Duraně, jediné přírodní rezervaci na severu blanenského okresu. V roce 1997 ji vyhlásil tehdejší Okresní úřad v Blansku s cílem chránit rozsáhlý komplex přírodě blízkých bučin a jedlobučin, místy až horského rázu. Daří se to jen částečně. Minimálně část rezervace by si totiž zasloužila ponechání samovolnému vývoji, mohla by směřovat k jakési obdobě „pralesa“. Platný plán péče o chráněné území na léta 2018 až 2028 to dokonce předpokládá. To je mimo CHKO či národní park, v rezervaci spadající z hlediska státní správy v ochraně přírody pod krajský úřad, věc nevídaná. Lesníci se jen neradi vzdávají možnosti ovlivňovat les podle svých představ. Co kdyby se náhodou ukázalo, že se má k světu i bez nich. Zákon o ochraně přírody a krajiny to umožňuje (v kategorii přírodní rezervace jsou na rozdíl od přírodní památky chráněny struktura a funkce ekosystému, tedy celý les, nejen třeba určitý druh kytky) a stát nabízí za „nehospodaření“ vlastníku (uživateli) lesa peněžitou náhradu ztraceného zisku. Části rezervace, vnímané jako bezzásahové, jsou zatím bohužel malé. A pozastavení lesnických zásahů pouze dočasné. Území rezervace bylo navíc znehodnoceno výstavbou naddimenzované sítě širokých svážnic koncem 20. století, což zanechalo v krajině hluboké jizvy. Pravá divočina tedy na Duraně hned tak nebude, ale zaplať Pánbůh aspoň za to, co se zde díky domluvě mezi ochranáři a lesníky podařilo uchovat.
Durana je zajímavá také z historického hlediska. Pověsti vyprávějí o existenci hradiště, které mělo údajně být střediskem úsobrnské provincie. Ta snad byla jakýmsi nižším správním celkem olomouckého knížectví v době, kdy se Morava za vlády prvních Přemyslovců dělila na tři úděly (Olomouc, Brno a Znojmo). Kromě toho bývá Úsobrno spojováno také s přepadením biskupa olomouckého Jindřicha Zdíka při jedné z jeho cest z Moravy do Čech. Jevíčský amatérský archeolog a vlastivědný pracovník Jaroslav Mackerle (1913–1964) ve svém Letopisu města Jevíčka (1958, 2. vydání 2008) o tom před lety napsal:
Staré kroniky se o našem kraji nezmiňují až na jednu výjimku. Stala se tu pamětihodná příhoda, zaznamenaná kronikářem Vincenciem. Poslouchejme jeho slova: „Roku 1145 dal se biskup Jindřich Zdík za příčinou pobožnosti s Ottou knížetem Olomouckým na cestu do Říma. Tu přidružil se k němu poblíž hranic zemských kníže Kunrat a ukazuje na sobě na oko mír a přátelství, pokorně prosil, aby se zaň u knížete Vladislava přimluvil, by u něho došel milosti. U celnice Uzobren před kostelem sliboval biskupovi, klamaje ho lahodnými slovy, že rád vše učiní, co by dle rady jeho vedlo ke smíření… Ale když nastala noc, zdvihl se s bohaprázdnými spiklenci svými (…) a šel na biskupa, chtěje ho buď usmrtiti nebo zajmouti.“
Dál to raději zkrátím. Když se lapkové přiblížili ke dvorci, kde biskup Zdík odpočíval, zbývalo jim přebrodit jen potok. Jeden útočníků však z vnuknutí božího začal zpívat válečnou píseň. Biskupovi služebníci Zdíka probudili a pomohli mu utéct. Ten se v nedalekém křoví zahrabal do sněhu.
Mezitím, co biskup v modlitbě útěchy hledal, vtrhli spiklenci do ložnice jeho, oloupili premonstráty, kteří s ním tu byli meškali, a jednoho z nich jménem Lukáše, jejž měli za biskupa, krutě zbili… Jiní obstoupivše dvůr s hořícími pochodněmi, všude biskupa hledali a jezdili tak blízko kolem něho, že mu koně kopyty svými po rukou tepaly a jiskry z pochodní naň padaly. Avšak nespatřili ho, neboť anděl boží chránil nábožného pastýře. Tehdy znamenajíce útočníci, že jim biskup ušel, jali se dvůr drancovati…
Když nebezpečí pominulo, ozval se biskup svým lidem. Ti sehnali koně a litujíce pána svého, posadili ho naň a odvezli ho za nejtužší zimy oklikami a závějemi do Litomyšle. Dlužno dodat, že pražský kníže Vladislav II. (pozdější druhý nedědičný český král) pak vytáhl s vojskem na Moravu, aby zde zjednal pořádek. Kronikář celou událost popsal tak barvitě, že si živě představuji, jak se biskup ve sněhových závějích třásl chladem a strachy. Problém je v tom, že se vše téměř jistě událo někde jinde než v Úsobrně. To je totiž poměrně mladou kolonizační vesnicí, nejspíš ze 13. století. Ani žádný dvorec zde v době Zdíkova působení na biskupském stolci (zemřel 1150) zřejmě nestál. K oné politováníhodné události mohlo dojít snad spíš v Knínicích či ve Svitávce, které byly od pradávna církevním majetkem. Nebo někde dál, na české straně zemské hranice.
Ať už to bylo jakkoliv, je dobré si biskupa Zdíka připomenout. Byl nejen významným diplomatem, ale také objednavatelem stavby románského biskupského paláce v Olomouci (Zdíkův palác, dříve nesprávně Přemyslovský), jehož nádherná románská okna lze v Olomouci vedle dómu sv. Václava vidět dodnes.
Duranou byl kopec nazván údajně podle Durancie, manželky olomouckého údělného knížete Oty III. Dětleba (vládl v Olomouci v letech 1140–1160). Je to však zřejmě pouhá pozdější legenda. Nějaké opevnění ovšem na Duraně bylo, valy jsou v terénu stále patrné. Archeologické doklady je zařazují až na přelom 13. a 14. století.
Přesto nemohu neuvést část pověsti o kněžně a zrádném županovi (správci župy, provincie), jak ji publikoval jevíčský učitel František Továrek v knížečce pověstí z Malé Hané Zašlými stezkami (Jevíčko 1972) podle záznamů žáků měšťanské školy v Jaroměřicích, kteří vyprávění vyslechli od svých babiček.
Když vtrhli na Moravu Tataři, uchýlila se manželka údělného knížete z Olomouce na Duranu. Vzala s sebou mnoho zlata a pro jistotu je zakopala poblíž hradu, na kopci, kterému se dlouho říkalo Spálená. Domnívala se, že poklad zde bude v bezpečí, i kdyby na Duranu přikvačilo neštěstí a ona sama musela prchat tajnou podzemní chodbou.
Tataři k Duraně opravdu přitrhli. Vedl je někdejší župan, jenž zradil za slib zachování života. Hrad však byl pro ně i tak tvrdým oříškem. Desítky jich padlo s rozbitými hlavami do hradního příkopu, desítky jich ležely po svazích Durany s šipkami v prsou. Ale když župan prozradil i vchod do tajné chodby a stateční obránci byli napadeni zezadu, neubránili se. Zahynuli do jednoho. Vítězní Tataři Duranu vyplenili a spálili…
V místech, kde kněžna zakopala množství peněz, objevovaly se prý jednou za rok, na Velký pátek, modré plaménky. Viděl plaménky pastýř, viděl je i dřevař, i vypravili se, že se peněz zmocní. Zapřísáhli se, že se při práci ani nezasmějí, aby byla požehnána zdarem. Kopali vytrvale a skutečně narazili na velký sud. Obkopali jej, uvolnili, už už jej chtěli vytáhnout… Jenže v té chvíli běžela kolem divoká svině a na ní se pitvořil a poskakoval malý hošík. To už ti dva nemohli smích zadržet. Najednou všechno zmizelo, klučina na svini i poklad. Nenašel jej zatím nikdo. Chcete-li, můžete zkusit štěstí. Kopec Spálená leží naproti úsobrnským sklárnám, hned za silnicí ke Štěpánovu.
