Ve čtvrtek 14. března se v boskovickém muzeu konalo uvedení knihy o posledním boskovickém rabínu Yeshekelu Isidorovi Reichovi. Na svého otce v knize vzpomíná Eva Morris, jejíž dopis, kterým z Izraele účastníky setkání pozdravila, publikujeme.
Moji drazí přátelé v Boskovicích,
Přála bych si, abych zde teď mohla být s vámi a hovořit k vám osobně, bez překládání. Kéž bych nezapomněla češtinu. Pro nikoho z nás není toto setkání snadné, ale jsem ráda, že k němu došlo a že v něm hraji svoji roli, protože Boskovice zůstanou navždy v mém srdci. Byla jsem velmi ráda, když mě Dáša Hamalová požádala, abych napsala něco o svém otci, posledním boskovickém rabínovi. Je pro mě důležité, abychom na boskovické židy nejen vzpomínali a truchlili pro ně, ale také aby jejich odkaz a jejich přínos pro Boskovice, kde žili po staletí, byl živoucí a nezůstal nenávratně pohřben na starobylém hřbitově ve stráni za městem.
Přála bych si, abych se mohla účastnit průvodu k železniční stanici a nést svíčky symbolizující světlo, ale také vzpomínky a zármutek. K nádraží, odkud byli právě v těchto dnech, 14. a 15. března roku 1942, všichni boskovičtí židé – muži, ženy a děti – odvezeni, aby později byli zavražděni. Tento brutální, nelidský, nevýslovný, avšak neúprosně skutečný čin, je téměř neuchopitelný pro ty z nás, kdo tam nebyli. Zdá se nám skoro nemožné, stát tomu tváří v tvář. Ale ono se to stalo.
Ta železniční stanice má v mém životě svoje místo. Pamatuji si ji dobře ze svého dětství. Kamkoli jste chtěli jet z Boskovic vlakem, vyjíždělo se odtamtud a téměř hned se vystupovalo ve Skalici, abyste přesedli na jiný vlak. Jako dítě jsem na to vždy zapomínala a chtěla jsem se pustit do svačiny, ještě než jsme dojeli do Skalice. Na boskovické nádraží nás naši rodiče brávali, abychom se dívali na přijíždějící vlaky vypouštějící páru. Moje malá sestra Ruth silně prožívala, když viděla bílá oblaka valící se ze stroje a upozorňovala nás, že vlak se chystá k odjezdu. „Podívejte,“ říkávala: „Už dýchá.“ Bylo to součástí našeho normálního, bezpečného, každodenního dětství.
Toto je místo, které také znamenalo konec obyčejného, jednoduchého dětství. Je to místo, ze kterého jsem 17. března 1939 se svojí matkou Tildou a sestrou Ruth odjela z Boskovic dva dny poté, co Němci obsadili Československo. O tři dny dříve odcestoval můj otec se svým přítelem, advokátem Dr. Arturem Funkem do Prahy. Ten uprchl z Vídně ke své rodině do Boskovic, když byla Vídeň obsazena Němci. Jeli tam, aby získali víza do jiné země. Které země? Do té, která by nás přijala. Buenos Aires, Lisabon, Šanghai. Přenocovali v jednom pražském hotelu, a když se ráno podívali z okna, ulice byly plné německých tanků a náklaďáků. Němci vtrhli do Československa. V tomto okamžiku udělal otec rozhodnutí, které zachránilo naše životy. Naskočil na vlak do Maďarska, kde žili moje prarodiče, a doufal, že se mu v tom zmatku, který to ráno panoval, podaří dostat se za hranice. Požádal Dr. Funka, aby dal mé matce Tildě zprávu, aby si sbalila malé víkendové zavazadlo, zamknula dům tak, jak je, a spolu s dvěma malými dcerkami vlakem přijela za otcem. Přesně to udělala. Ze stejné železniční stanice.
Je vám jistě jasné, že pokud by toto neudělal, byli bychom o tři roky později, téměř ve stejný den roku 1942, v tom jiném vlaku. Mám seznam všech těch jmen. Hledala jsem advokáta Dr. Arthura Funka. Našla jsem ho na tom seznamu. Po dlouhá léta jsem se nemohla vyrovnat s vědomím toho, co se zde stalo. Jak jsem se mohla vypořádat s myšlenkou, že také já jsem mohla být v tom vlaku a součástí toho, co následovalo. Nedokážu to nyní ani vyjádřit slovy a dodnes nevím, co přesně se v Boskovicích stalo.
Vím, že mnohé z toho, co říkám, cítíte stejně jako já. Dáša Hamalová volí v úvodu k mým pamětem o mém otci důležitá slova: „Eva se vrátila do vzdálené minulosti.“ Ale přátelé, zde nemáme na mysli ani středověk, ani francouzskou revoluci. Přestože jsem se dožila vysokého věku, jsem stále zde. Nyní si uvědomuji, proč vám to připadá jako vzdálená minulost. V našich životech se toho mnoho událo a také došlo k mnoha mimořádným a obtížným změnám. Události plné tísně mohou být vytlačeny jinými skličujícími zážitky a člověk chce vytěsnit z paměti to nejtěžší, nejbolestivější a nejhanebnější. Jenže potom si nepamatuje nic – ani to hrozné, ale ani to dobré a příjemné.
Jsem velmi ráda, že po mé poslední návštěvě Boskovic, na kterou jsem přijela se svým synem a jeho dvěma mladými dcerami, mě Dáša Hamalová, která vše zorganizovala, požádala, abych napsala o svém otci. Protože byl posledním rabínem význačné boskovické židovské obce, stal se historickou osobností. Chtěla jsem, aby byl vzpomínán nejen proto, že byl mým otcem a reprezentoval určitou formu judaismu, o které jste možná nikdy neslyšeli, ale také proto, že bude vyzvednuto svědectví o tom, že my, boskovičtí židé, jsme byli prosté lidské bytosti, které žily svoje prosté životy spolu s vámi. Je mnoho, mnoho způsobů, jak být židem. Všechny tyto způsoby se neustále dynamicky vyvíjí. Toto byl jeden z nich.
Těchto pár slov není o mně, o mém životě a o mé snaze, vyrovnat se s tím, co se stalo. Nemohu se s vámi však rozloučit, aniž bych na tomto místě vyjádřila velkou lásku a hlubokou vděčnost člověku, který žije mezi vámi. Paní Jarce Patlokové. Bez ní a bez její rodiny bych nikdy nebyla schopna stanout tváří v tvář své vlastní minulosti. Bez její neuvěřitelné šlechetnosti ducha, upřímnosti, energie a schopnosti vcítit se do toho, co jsem prožívala, bych dnes večer nemohla být zde s vámi. Když mi zanedlouho po sametové revoluci zatelefonovala a řekla, že o mě slyšela a že po mě pátrala a já jí vyjádřila svoji hlubokou bolest spojenou s boskovickými událostmi, bez váhání, aniž by mě kdy viděla, mě pozvala, abych přijela a pobyla s nimi v jejím domově v Boskovicích. A já jsem přijela. To ostatní je historie.
Věřím, že toto je začátek budoucnosti, která však může začít teprve, až společně zapláčeme nad minulostí.
